Edvard Beneš. Takový, jaký byl
Ti, kdo v anketě Lidových novin Kniha roku hlasovali pro Mar`esův životopis Edvarda Beneše, na díle většinou ocenili důkladnost, věcnost a nadhled.
Kniha podle jednoho respondenta „úspěšně zpochybňuje stereotypní představy o moderních dějinách naší státnosti“a podle jiného je „nechtěnou odpovědí zlostným vykladačům“Edvarda Beneše. Zdá se, že česká potřeba porozumět Edvardu Benešovi a vyrovnat se s jeho odkazem je stále velmi živá.
Sdílené iluze
Český nakladatel Mar`esovu knihu propagoval jako „první rozsáhlý životopis druhého československého prezidenta“. To je ale spíše reklamní slogan než popis reality – tak špatně na tom bohudík nejsme. Rozsáhlé Benešovy knižní biografie byly vydány již za jeho života (Louis Eisenmann 1934, Pierre Crabit`es 1935, Edward B. Hitchcock 1946, Compton Mackenzie 1946) a jejich autory byli rovněž převážně cizinci, čeští autoři té doby psali buď pajány nebo přinejlepším skici.
Po roce 1989 pak vznikly životopisy Zbyňka Zemana (anglická verze s Antonínem Klimkem 1997, česká 2009) a Jindřicha Dejmka (2006–2008), která co do rozsáhlosti drží svými 1420 stranami těžko překonatelný primát. V katalogu Národní knihovny je dnes evidováno na 750 knižních publikací, jejichž je Beneš autorem nebo předmětem, takže pro životopisce není problém nedosta- tek pramenů a literatury, ale naopak jejich inflace.
Předností Mar`esovy knihy není rozsáhlost ani prvenství, nýbrž právě onen v úvodu zmíněný nadhled. Autorovi se podařilo vy- stoupit z letitých českých diskusí, které se koncentrují do otázek, zda Beneš selhal v letech 1938 a 1948 a zda zaprodal Československo za druhé světové války Sovětům. Autor se snaží Beneše vykládat v kontextu doby a naše dnešní často ahistorické otázky jej nechávají chladným. Zatímco v Česku jsou autoři, kteří dokážou Beneše dodnes pranýřovat za jeho iluze vůči Sta- linovi, Mar`es prostě věcně ukazuje, že stejné iluze sdíleli za druhé světové války víceméně všichni vůdci Spojenců.
Podobně nakládá Mar`es s lety 1938 a 1948. Místo tak běžných soudů „později narozených“, které můžeme vyslovovat, protože víme, jak to dopadlo, prostě analyzuje Benešovy pozice, informace, které měl prezident k dispozici, a manévrovací prostor. Právě tady vyvstává skutečné „drama mezi Hitlerem a Stalinem“, jak zní podtitul knihy: prostor pro mezinárodní politiku založenou na racionálním diplomatickém vyjednávání, jehož byl Beneš mistrem, se na konci 30. let v podstatě vypařil. Tam, kde vládla jen hrubá síla, nemohlo Československo, i kdyby byl v jeho čele kdokoli, než sdílet osud ostatních malých evropských států.
Pokud jde o únor 1948, Mar`es zaujímá k Benešovi také spíše vstřícný postoj. Ukazuje nejen míru improvizace a amatérismu, s níž jednali takzvaní demokratičtí ministři, kteří se v nejméně vhodnou chvíli rozhodli podat demisi, a sami tedy vyklidit prostor, ale především velmi špatný zdravotní stav hlavy státu, která nebyla v té době již schopná žádné rezistence. Symbolickému gestu v podobě okamžité abdikace zase podle Mar`ese Benešovi bránila jeho posedlost jednotou národa: za každou cenu se chtěl vyhnout občanské válce.
S francouzským espritem
Kniha je plodem opravdu letité práce: první rešerše k ní letos šestašedesátiletý autor podnikl na počátku 70. let, když na Sorbonně zpracovával svou disertaci o podílu Francie na vzniku Československa. Později se k tématu opakovaně vracel. Text je ovšem nejen „vyzrálý“, ale také komponovaný s francouzským espritem. Autor se nenechal zahltit masou faktů, dokáže je dobře vybírat a má dar vyhmátnout podstatné. Kniha se – také díky překladatelce Heleně Beguivinové – velmi dobře čte, což jen zvyšuje její atraktivitu.
Třebaže se autor vyhýbá ahistorickým aktualizacím, jednu v jeho knize přesto najdeme. Benešova víra v sebe sama, v jeho vlastní rozum, ve vlastní svědomí jako posledního arbitra pravdy a morálky by podle Mar`ese mohla být „odrazem obecnějšího charakterového rysu Čechů“. „Pocit, že má člověk pravdu proti všem, se zde objevuje často, jeho nové ztělesnění představoval předseda vlády a později prezident Václav Klaus.“
V rozhovoru pro Lidové noviny (29. 10. 2016) Antoine Mar`es říká, že česká společnost si z Edvarda Beneše udělala obětního beránka, který z ní snímá odpovědnost za Mnichov 1938, únor 1948 i za vyhnání Němců. „Celá moje práce Benešova životopisce šla právě proti tomuto trendu.“
To je poselství více než podnětné. Snad Mar`esova kniha, kterou si jistě se zájmem přečtou Benešovi odpůrci i příznivci, přispěje ke kultivaci české debaty. Beneš je ústřední postava českých dějin první poloviny 20. století a měli bychom již být schopni – tak jako Antoine Mar`es – vnímat jej bez emocí a v historických souvislostech.
Mar`esova kniha o Benešovi je nejcennější v tom, že druhému československému prezidentovi nestaví ani pomník, ani ho nepřivazuje k pranýři. Ukazuje ale, že šlo o mimořádnou postavu, která se výrazně vymykala českému prostředí.
Pro knihu hlasovali: Ladislav Bareš, Jiří Honzík, Dobrava Moldanová, Jiří Přibáň, Pavel Rychetský, Pavel Řezníček, Marek Toman, David Zábranský a Josef Zumr.