Svatý Toufare, oroduj za nás!
Kdo si myslel, že Miloš Doležal spočine na vavřínech, když svou knihou Jako bychom dnes zemřít měli (a bojem za přenesení ostatků Josefa Toufara do Číhoště) vrátí farářovu postavu do širšího povědomí, mýlil se. Jeho druhé dílo o umučeném je ještě objemnější.
Zdánlivě chaotickou koláž obrazů, vzpomínek a textových střípků drží pohromadě centrální přitažlivá síla – její hlavní hrdina, jeho život, smrt a také tajemství, jež jí předcházelo.
Kdyby Doležal vyprávěl o Toufarovi v racionalistickém módu, jednalo by se o další záslužnou připomínku stalinského teroru. Toufar by tak představoval dalšího typického „pasivního hrdinu“: nevinného a poctivého člověka, který se přesto stane obětí „velkých dějin“. Bylo by to však „pouze“další svědectví o bezhraničných hrůzách komunismu.
Ano, bylo by snazší spokojit se s interpretací, podle níž byl pohyb číhošťského kříže jen estébáckou pastí. Jenže z obou Doležalových knih není možné necítit, jak je za celým tím puntičkářským, účetnickým mapováním všeho, co o číhošťském faráři víme – a co po sobě zanechal – přítomno právě ono tajemství.
Tajemství
Jen Kříž se pohne, Kříž čihošťský / a jen pár lidí to zahlédne / zatímco Michael Archanděl / čeká rozpřažen a jeho meč vlasatice / nerozčísne ovzduší světa, psal ve svém prorockém Znamení moci Jan Zahradníček. Doležalův Krok do tmavé noci nás s tímto nábojem „kauzy Toufar“pomalu konfrontuje.
Autor připouští (ví?), že faráře si nemusela vybrat za oběť StB, ale že si na něj ukázal Někdo jiný. Pod tímto zorným úhlem náhle vystoupí také hagiografický obrys knihy: pečlivé sbírání a dokumentování každé „relikvie“, kterou „Bohem vyvolený“na zemi zanechal. Autor opakovaně naznačuje metafyzicky rozměr Toufarova pronásledování, nikoli nepodobný tomu, o němž píše Zahradníček.
Proto se také v pasážích věnovaných Toufarovým vrahům dotýkáme téměř čirého zla a fragmenty týkající se Toufarova umučení tak často odkazují k Ježíšově smrti na kříži. Čtenář pak zůstává osamocen s otázkou: koho měla Toufarova smrt – náhodná a zároveň vepsaná do jakéhosi tajemného Plánu – zachránit?
Paprsek z Číhoště
Josef Toufar míří v Doležalově podání mezi české zemské patrony. Nelze přitom popřít, že by to byl patron vhodný pro dobu, která vyrůstá z hrůz 20. století.
Nejde samozřejmě o to, že by mučedník komunismu byl aktuálnější než mučedník středověký, je ovšem pravda, že například v Polsku už si není možné představit reflexe hnědé a rudé totality bez paprsků naděje, jež nabízejí postavy jako osvětimský mučedník Maximilian Kolbe nebo zavražděný kaplan Solidarity Jerzy Popiełuszko. Miloš Doležal udělal maximum pro to, aby se v českých poměrech takovým paprskem mohl stát farář z Číhoště.
Pro knihu hlasovali: František Burda, Zdeněk Jančařík, Slavomír Kudláček, Josef Mlejnek, Maciej Ruczaj, Vít Slíva a Jáchym Topol.