Mimozemšťanka ze suterénu
Slepice prožijí celý život na ploše velké jako krabice od bot. K Velikonocům dostane papež požehnané pivo z Plzně. U nepálského Máhádevtáru si naslinilo dítě prst a otočilo stránku, poznamenává si Zuzana Brabcová, co ji zaujalo při pročítání novin. Setkání slepice, papeže a smyšleného čtenáře kdesi v Indii – ty krátké výpisky z četby deníků – tvoří v textu Voliér jakési přeryvy či pukliny. Prosvítá jimi konkrétní místo a čas, podstatnější ale je, že získáváme představu, oč běželo vmysli Zuzany Brabcové v posledních rocích a měsících před její smrtí.
Zní tu její tichý smích nad představou, že stále intenzivnější přísun zpráv znamená u konzumentů lepší orientaci ve složitostech světa. Nad představou, že fakta sama o sobě jsou užitečná, aniž bychom si je dovedli poskládat v souvislostech a v perspektivě.
Smutnou zprávou Voliér je, že právě v takové situaci se postupně stále víc ocitá sama Zuzana Brabcová, když podle svých slov přestává rozlišovat důležité a triviální, dominantu od pozadí. Platí tak za suterénní život na okraji, v pozici outsiderky bez práce, nadto ne- mocí odsouzené tahat za kratší konec coby příjemce péče lékařských specialistů: Pozoruji v tyto dny a týdny, jak se svět proměnil v obří interiér rozřezaný pravými úhly, ano, v bludiště, labyrint, spleť pravoúhlých chodeb, kde je na všech dveřích cedule s nápisem: Nevstupujte bez vyzvání.
Neexistuje lidský život, který by se nedal vyprávět, napsala Zuzana Brabcová v jedné ze svých předchozích próz. Tady si protiřečí. Voliéry konfrontují čtenáře se zkušeností těla a myšlení, neulehčují mu čtení navlékáním korálků na příběhovou nit. Brabcová vnímá, ačkoliv ji opouští přesnost smyslů. Stává se outsiderem, mimozemšťankou. Jinou. Hledí na svět kolem jako by z dálky, která nás fascinuje i děsí. Slovo, řeč, jazyk přestávají být ve vnímání Zuzany Brabcové zajedno s tím, co označují, ačkoli zůstávají její poslední kotvou v tomto světě.
Slova zmizela, ta správně vyslovovaná i ta pokroucená, jako ten kořen a s nimi i význam věcí, způsob jejich užívání, slabé znaky, které lidi načrtli na jejich povrchu, zapisuje si Zuzana Brabcová ve Voliérách, které se staly nezamýšleným testamentem. Do poslední chvíle ji neopouští smysl pro ten jemný vryp na povrchu slov. A čtenáře při četbě toho textu napadá, že krása, když už třeba nezachrání svět, má moc zachránit alespoň člověka. Smrt. Jaké to je? Prorůstá odtud tam a tamodtud sem alespoň jeden jediný stvol, jedno jediné, jarně rozpačité stéblo trávy?
Pro knihu hlasovali: Jindřich Jůzl, Dora Kaprálová, Lubomír Machala, Vladimír Papoušek, Iva Pecháčková a Petr Vizina. Jmenoval ji také Petr A. Bílek, autor předmluvy.