Ten, který básní světlem
Probouzení Miloslava Topinky shrnuje takřka celou básníkovu dosavadní tvorbu od prvotiny Utopír (1969) přes Krysí hnízdo (1970) a Trhlinu (2003) až po nejnovější cyklus Prosvítání (2014–2015). Je tedy reprezentativním průřezem jeho dosavadním dílem a současně suverénním gestem, které představuje celistvost Topinkova básnického vesmíru. V tomto výboru tak můžeme sledovat autorův vývoj od fantaskního Utopíra plného archaické magie přes experimentální řez Krysího hnízda, v němž básník řeč rozkládá a znovu skládá, až po kosmické vlnění jeho posledních dvou opusů.
Posedlost zvukem a jeho možnostmi je hlavním rysem raného Topinkova básnění (ovšem tuto až obsedantní sluchovou přesnost si Topinka udržel ve všech svých básních). I oko si u něj ale přijde na své. Už od Krysího hnízda zkoumá vizuální možnosti poezie. V Probouzení tak nalezneme i opticky rozkošnou Cestu do Cholupic. Vizualita u Topinky ale nikdy nehraje toliko estetickou roli. Estetika je tu manifestací básnické ontologie, zkoumá rozevírání mezi prázdnotou a skutečností.
Součástí Probouzení je i fotografická dokumentace bezeslovné básně Já je někdo jiný (1971–1972), v níž se poezie ujímá hmat. A dotek mluví výhradně beze slov. Báseň se stává tichem vzájemného setkání, splynutím dvou rukou.
V dnes již legendární Trhlině Topinka rozvlnil celý svůj básnický vesmír. A právě vesmír je jeho životní vášní! V moderní fyzice nalézá náš vzdělaný básník stopy poezie, její objevy jsou mu zpěvem, který slyší všemi otvory těla-duše-ducha. Tam, kde vědec realitu popisuje, ji básník radikálně evokuje, a sama skutečnost jej vede svými trhlinami.
Ve stejném duchu Topinka pokračuje i ve svém zatím posledním básnickém cyklu Prosvítání (2014–2015), kterým Probouzení končí. Čas se v této poezii skutečně zakřivuje. Minulost a budoucnost se kříží v uzlu přítomného výdechu. A skutečnost dýchá kosmicky. Poezie už mu není než iniciač- ní poutí za světlem, které naplňuje supernovy, které mizí v černých děrách, aby znovu vyplouvalo z pórů těla skutečnosti.
Hvězda, kámen, strom, člověk – všechno je světlem. Topinka světlem básní a básní ze světla. V Prosvítání, jak vidíme i z Poznámek, jež jsou integrální součástí tohoto cyklu, zaceluje své vidění a k budoucímu přidává minulé, jak je patrno z citací Rgvédu, bible, Hildegrady z Bingen nebo Tomáše Akvinského. Příběh světla sleduje básník až k počátkům kosmu i lidské civilizace. Kvantové fyziky posadil na práh delfské věštírny. Metafory převzaté ze soudobých přírodních věd nakonec vedou až na počátek lidské kultury: světlo je pudr / Pulsuje v kvantech / stejně jako na kresbách z Lascaux. Jen poezie je schopná skutečnost v jejím kosmickém tajemství zachytit a evokovat.
Topinkova tvorba není experiment, rozumíme-li experimentem pouze hru času. Čas je tu relativní. Každý průnik je vždy nový, může se odehrát za velkého třesku, v neolitu i dnes. Když autor evokuje Apollóna, ochránce básníků, prostřednictvím slov, která světelný bůh nadiktoval Pýthii, ví, co dělá. Básník je totiž děravý hrnec, kterým protéká světlo. Přesněji řečeno trychtýř, jímž světlo sestupuje. A tak se při četbě Topinkova Probouzení ocitáme přímo u orfického zdroje poezie. Tak jako samému Orfeovi i Topinkovi totiž procitlo světlo na rtech. Při četbě Probouzení se mi opakovaně vynořovala slova proroka Muhammada: „Lidé spí, až ve smrti se probudí.“Topinkova poezie může toho, kdo bude ochoten se nechat prosvítit, probudit už za života.
Pro knihu hlasovali: Adam Borzič, Václav Daněk, Vlasta Dufková, Pavel Hruška, Pavel Kotrla, Vladimír Merta a Josef Straka.