Za holkama nechodím...

Rozsáhlý a výtečně edičně připravený svazek Ahoj můj miláčku výrazně rozšiřuje vydání Magorových dopisů z roku 2005. Převážně o listy Juliany (s přípisy a kresbami dcer Marty a Františky) a o Jirousovy dopisy z posledního věznění (1988–1989).

Dopis psaný v kriminálu je vždy zprávou a dialogem. Rozhovorem s někým za zdmi a zprávou hozenou jako lahev se vzkazem do moře s nadějí, že proleze cenzurním sítem. Má svou zvláštní hodnotu – je únikem z vězeňského marasmu i sebezáchovným gestem.

Podobné je to i s dopisy posílanými za mříže. Svědčí o tom, že domov nezanikl, je obýván, střežen a čeká na návrat odsouzeného. A že existuje solidarita přátel. Dopis do kriminálu je posilou i deníkem věrnosti.

V žíravině doby

Na kriminální a koncentráčnickou korespondenci je české písemnictví 20. století obzvlášť bohaté. Do této volné řady náleží i vzájemná korespondence básníka a výtvarného kritika Ivana Martina Jirouse a jeho ženy, výtvarnice Juliany, z doby Jirousových věznění v 70. a 80. letech.

Výchozí situace je zřetelná – normalizační estébácká šikana s celým represivním systémem (od služebných soudců až po bachaře a uliční udavače) a proti nim prostor nesvazácké svobodné kultury, v našem případě ztělesněný Ivanem M. Jirousem, jeho neodvozeným myšlením a vysočinskou paličatostí. Jirous v jednom z kriminálních listů jasně píše: Víš dobře, že určité věci a postoje považuju za důležitější než šťastný soukromý život nebo než soukromý život vůbec – v tomto smyslu se mnou, dokud budu tak silný, jak doufám, nehne nic. Po boku Jirouse stojí křehká manželka Juliana žijící se dvěma ma- lými dcerami každodennost na vysočinském venkově ve Staré Říši. Je těžko představitelné, jaká vnitřní síla a láska ji musela nést, když dokázala za svým mužem tak věrně stát a překonávat krize v té všepohlcující žíravině doby.

Básník si toho byl dobře vědom. V březnu 1989 píše: ... jsem naplněn niternou radostí z toho, jakou mám skvělou ženu. Nevím, jestli si dovedeš dost dobře představit, jakou posilou je pro mne Tvůj nadhled a velkomyslnost, se kterou to všechno snášíš.

Dopisy procházely vězeňskou cenzurou. Zdánlivě se tedy zdrcly na pouhé „technické“referování. Juliana píše o životě doma i na zahradě, dětech, příbuzných, pomoci přátel i o přijatých dopisech. Ivan prosí o balík a doporučuje jeho složení, pozdravuje přátele, zaznamenává sny, počasí, glosovitě referuje o četbě a samostudiu cizích jazyků, o ping-pongu a šachách i o pozorování malého života (květin, ptáků), případně dává rady.

Jeho listy tedy nejsou ani naříkavým voláním z jámy lvové, ani svědectvím o normalizačním hnusu. To vše Magor přímočaře vypověděl v jiných textech. Přijmeme-li však dávný postřeh Johna Henryho Newmanna, že „opravdový život člověka je v jeho dopisech“, pak je cosi podstatného i v těch Jirousových. Svědčí o způsobu, jak lze obývat tento svět bolševikům navzdory, jak „nerozbřednout v močálu“. To proto je odosobněná kriminální každodennost doslova probita jasnozřivými chvílemi, ostrým vhledem a nakonec i přijetím údělu. Pokud se musely dopisy zdrcnout na vnější, informační popisy, podařilo se tak autoru muklovi čas od času dostat mezi řádky zprávu o ukrutnosti místa, ve kterém dlí. Především z valdické kartouzy prosakují výmluvné zprávy: ... stačí jeden dva agresívní psychopati, aby to učinili pravým předpeklím... jsem obklopen tak strašlivou sedlinou lidství, že se o tom nedá ani vyprávět...

Stín a smích

Svazek Ahoj můj miláčku naznačuje, kolik zabejčenosti je třeba, aby bylo možné snést extrémní (kriminální) podmínky. Jak potřebné je vědomí blízkosti rodiny a přátel, duchovní i intelektuální úsilí.

A také schopnost smát se vlastnímu stínu, která Ivanu Jirousovi (teoretikovi Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu) nikdy nechyběla. Věrné Julianě píše z Mírova do zimní Staré Říše uklidňující zprávu: Celkem vzato, když tak o tom přemýšlím, nemáš zatím důvod si na manželství stěžovat. Do hospody nechodím, ani za holkama – dokonce se ani na žádnou nepodívám; snad bych se jenom měl víc zdržovat doma, ale to se snad časem poddá.

Magorovy listy nejsou ani voláním z jámy lvové, ani svědectvím o hnusu normalizace. Svědčí o způsobu, jak se lze bránit rozbřednutí v močálu.

Pro knihu hlasovali: Miloš Doležal, Lenka Jungmannová, Pavlína Kourová, Tomáš Mazal, Jiří Peňás a Lucie Tučková.