O čestných chybách bez trapnosti

Mohl bys vystřelit superšíp do nebe supersilou, která by ho zanesla mimo zemskou přitažlivost dál za gravitaci Měsíce a Slunce – a co potom?… Nebylo by nic, co by ho zastavilo, žádná hranice, žádný konec v prostoru ani čase… Takový šíp by se skutečně dal udělat…

Taková byla vize čtrnáctiletého Artura Koestlera. Po celý život, jak jej předestřel ve své autobiografii, se pak jako nepokojný, roztoužený a nejistý upíná k věčné náruči (a sem tam klínu), která tiší logické i existenciální konflikty. Jako šíp chňapá po absolutní jistotě a zase padá, protíná vrstvy utopických cílů, jak je utkaly moderní mesianistické sekty, ale neuvízne natrvalo, vždyť jeho šíp nemá cíl, musí letět, i kdyby to bylo zpátky na zem volným pádem.

Ve dvacátých letech buduje v Palestině židovskou domovinu, jeho guru je revizionistický sionista Žabotinský, ale ještě věrnějším průvodcem hlad a odměnou poučená deziluze. Posledního dne roku 1931 vstupuje v Německu tajně do komunistické strany. Jiné cíle, ale mentalita nezměněná – je to stále „všechno, nebo nic“. Kolikrát už jsme podobná vyznání četli a studovali, abychom pochopili to zatemnění rozumu, ono vášnivé obětování intelektu na oltáři spravedlivého zítřka. I tady nakonec Koestlerův šíp propadl, nezůstal trčet ve svůdné amébě dialektiky.

Koestler mapuje nástrahy každé autobiografie. Podaří se mu nebýt jen pozorovatelem dějin? Nebude si příliš honit triko – tady všude jsem něco znamenal a tohle předvídal? Bude retušovat, omlouvat se, soudit? Nostalgicky se rozněžňovat nad levandulovým šuplíkem dětství? Nebo naopak exhibicionisticky vypustí smrad z kanálů? Přizná se k chybám, ale pyšně? A vůbec, má při svém psaní nějaké přání? Má: vyměnit sto současných čtenářů za deset čtenářů za deset let a jednoho za sto let.

Pro knihu hlasovali: Pavel Kosatík, Jiří Peňás, Michal Plzák, Tomáš Pojar a David Zábranský.