Zajatci nejistoty na kolotoči pomsty

Ratajský les je veden archivní stopou, která prochází všemi jeho liniemi (rokem 1952, 1958 i současností), jež ve výsledku vytvářejí silně disonantní akord. Vražda komunistické agitátorky se prolíná s jejím pozdějším přešetřováním, aby znovu ožila dnes v podobě mladých mstitelů komunistického bezpráví.

Strohý způsob vyprávění jako by autor sám okomentoval v dialogu dvou postav: Nejistota. Muž za volantem chvíli vyčkal, jestli ze spolujezdce nevypadne něco dalšího, ten ale svou myšlenku dokončil jediným slovem. To je všechno, co mi řekneš? Já myslel, kdovíjak nebudeš rozprávět, vytvářet ty svý filozofický vývody, a ty zatím řekneš jen nejistota, zazubil se. Nejistota stačí. A právě nejistota provází většinu hlavních aktérů. Nikdo pořádně neví, kdo koho udal; kdo po kom jde. Všichni jsou nejistí, a právě proto jednají.

Ačkoli by se mohlo zdát, že padesátá léta přímo vnucují poměrně jasné rozdání rolí, kráčí autor opačným směrem. Své postavy nechává jednat na základě přirozených lidských pohnutek: z touhy po lásce, z frustrace, ze strachu. A zejména z touhy po pomstě, jež je vyvrcholením vnitřní nejistoty způsobující nesnesitelný tlak, který poleví jedině v činu. To činí příběh nadčasovým, protože pomsta je věčná a jejím nejhorším účinkem je neustálé opakování: příběhy z minulosti odplouvají, ale pomsta v neustálém koloběhu roztáčí své tance.

Ačkoliv je jazyk knihy místy křečovitý, její struktura napomáhá nejen čtivosti, ale i zdůraznění myšlenky, že vina je vždy relativní a pomsta nikdy nemůže utišit touhu po spravedlnosti.

Pro knihu hlasovali: Markéta Hejkalová, Jan Paulas, Pavel Reisenauer, Daniel Soukup a Veronika Veberová.