Jezero mezi NG a „apokalypsem“

e prvotním podnětem k napsání Jezera byla reportáž o vysychajícím Aralském jezeře v National Geographic, Bianca Bellová netají. Příběh iniciační cesty chlapce Namiho se ale snaží překročit úzké zeměpisné určení i časové zasazení – a přerůst v nadčasové poselství.

Ať už autorce s bulharskými kořeny a britskou příbuzenskou vazbou pomohla či nikoli praxe překladatelky, vyrostla v ní spisovatelská osobnost, která bravurně ovládá dialog, aniž ztratí přirozenou intonační linku a rytmickoumelodičnost. Její úsporný styl patří do české literatury a je pro ni příslibem, třebaže temný příběh lidí kolem zamořeného jezera, jež ustupuje slané poušti, se odehrává v neurčitě postsovětském středoasijském prostoru a je rozpjat mezi pohanskou vírou v Ducha jezera, jemuž je třeba přinášet oběti, a ekologickou i lidskou katastrofou způsobenou direktivními zásahy do řádu přírody za vlády Státníka. Škoda že próza s nesmělými magickorealistickými názvuky časem ztratí na sevřenosti a rozpadá se do mírně schematických obrazů, nebýt ovšem jednotící linie Namiho osobní cesty tam a zase zpět.

Jde o text znepokojivý, nesený spíše postmoderní nostalgií po smyslu a přesahu než jejich autentickým nalézáním. Bellová dokáže být chvílemi temně uhrančivá, jin- dy zas její text navzdory závažnému podtónu znepokojivě tančí po povrchu. Je možné, že imaginativní autorka v National Geographic uslyšela neurčité volání uspaných slojí mýtu a po svém je do své historie vtělila. Nemůžeme ale ani vyloučit, že skrytě odkazuje k velkým příběhům Čingize Ajtmatova, Othara Čiladzeho nebo Miodraga Bulatoviče. Anebo dokonce k Portugalcům Cardosu Piresovi, Peixotovi či Mosambičanu Coutovi?

Nad krutostí a smrtí se vznáší „ apokalyps“. Namiho děda a bába káže „Dolej mi šardonej.“

Pro knihu hlasovali: Karolína Demelová, Vlasta Dufková, Ivan Hartman, Dora Kaprálová a Jonáš Zbořil.