Historky z časů, kdy si dobří lidé pomáhali

Povídky Zdeňka Drozdy (1942–1994) sebrané do Kosího hnízda jsou bohužel těmi jedinými, jež se z jeho produkce dočkaly knižní podoby. Útlá knížka navozuje dojem čistoty a vyrovnanosti a je nápadná i přilnavým titulem, který asociuje autorovo jméno. Uvnitř pak nabízí autentický obraz života dětí ulice ve starých Vršovicích v dobách, „kdy si dobří lidé pomáhali“.

Cenné na spontánním vyprávění je nekašírované, autorovi důvěrně známé prostředí a zřetelné zaměření na kuriózní události, jichž byl jako dítě svědkem. Obsahově i stylisticky gradované příběhy vycházejí z konkrétních dějů, svérázně režírovaných malým vršovickým klukem a bezpečně směřujících do prozaického řečiště.

Drozda zblízka nahlíží na své příbuzné, komické figurky, dobráky od kosti a nešťastníky poznamenané tvrdým osudem; vyvádí je z chudých příbytků na volný prostor ulice, kde tvoří společenství vyznačující se svornou činorodostí a důvtipem, jak přestát válku a po jejím skončení se vyrovnat s budováním šťastných zítřků, když změny v něčem jdou rychle a jinde trčí na místě. Malý pozoro- vatel si přitom rychle vytváří stupnici hodnot a poměřuje jí sám sebe, přičemž se na okolí dívá s porozuměním a tolerancí.

Výsledkem je moudrá i vtipná knížka zrání. Plod muže, co se přičinlivě rozbíhal po zemi, aby nasbíral zkušenosti v řadě povolání a řemesel, jež se mu naskytly. A psal přitom i básně, jak lze vytušit z jeho nápaditých stylistických obratů a originálních metafor.

Pro knihu hlasovali: Jan Děkanovský, Pavlína Kourová, Vladimír Šebek, Marie Vaculíková a Marie Zábranová.