O věcech pohlaví se nemluví

Rakouské školství se sexuální výchově vyhýbalo, informace lidé čerpali z popularizačních příruček

Informace o pohlavním životě získávaly děti v druhé polovině 19. století jinak na venkově a jinak ve městě. Zatímco v prvním případě se díky běžnému kontaktu s hospodářskými zvířaty snáze dopídily, co a jak, v městském prostředí panoval o poznání důslednější dozor. Všichni, kdo byli zapojeni do výchovy dětí, usilovali spíš o to, aby je tyto otázky co nejdéle vůbec nezajímaly.

Katechetové například řešili problém, jak je seznámit se šestým přikázáním (Nesesmilníš!) a přitom je k „chlípným“myšlenkám či činům spíše nepovzbudit. A veřejné školství navzdory názorům části učitelů o důležitosti pohlavní výchovy až do konce monarchie systematicky prostor pro takové poučení neskýtalo.

První sexuální zkušenosti získávali mladíci z bohatších rodin často od služky, na venkově od děvečky, chlapci změstských středních tříd pak v nevěstinci. Lze říci, že návštěva takového zařízení ve společnosti kamarádů byla téměř povinnou součástí „přechodového rituálu“oddělujícího dětství od dospělosti. O tom svědčí jak dochované deníky a dopisy mladíků z té doby, tak krásná literatura – vzpomeňme jen na Šrámkův Stříbrný vítr.

Masturbace škodí!

V tomto klimatu, kdy část lidí na prahu dospělosti měla ponětí o pohlavních záležitostech jen nesoustavné a často zkreslené, získané z doslechu od známých a jiní už sice leccos věděli, ale trápila je muka, zda se při přechodovém rituálu nenakazili a nevyřadili se tak do budoucna z možnosti manželského života, nastal kolem přelomu století přímo boom původních i překladových „pohlavních zdravověd“, populární formou psaných knížek pro nejširší (mužské) publikum, v nichž odborní lékaři související otázky vysvětlovali.

Co se čtenáři v těchto pracích dozvěděli? Obecné informace o pohlavní biologii, antikoncepčních pomůckách, pohlavních nemocech a jejich léčbě. Mimořádně velký prostor byl věnován masturbaci, jejím domnělým škodlivým následkům a tomu, jak se jí vyvarovat. V Batistově příručce z roku 1909 je dokonce jako odstrašující příklad uveřejněna celá řada dopisů „onanistů“lékaři, ve kterých dávají mladí pisatelé různé své zdravotní potíže nebo pocity nepohody do souvislosti s masturbací a žádají pomoc.

Autoři se stavěli proti názoru, který někdy na obhajobu masturbace zazníval, a sice že jde v podstatě o totéž jako při souloži. Zatímco u ní totiž dojde ke vzrušení bez námahy, onanista musí vynaložit velkou energii na to, aby si pomocí fantazie vzrušení přivodil a udržel, čímž dochází k vysilování organismu. A protože masturbaci lze provozovat velmi často, vysílení se jen znásobí. Svobodným byla proto doporučována abstinence a byli ubezpečováni, že je velmi dobře zvládnutelná.

Pohlavní choroby vs. národ

Všechny tyto rady však neměly za cíl pouze ochranu zdravotního či mravního stavu jednotlivce. Kolem přelomu století se dostalo také do českých zemí eugenic-

ké uvažování, které usilovalo o „zušlechtění“genofondu obyvatelstva – jinými slovy o biologické povznesení národa (do neblahých důsledků eugeniku dovedlo nacistické Německo). Jedním z významných prvků tohoto úsilí byl boj proti prostituci, hlavnímu faktoru šíření pohlavních chorob. Z nich některé, zejména syfilis, totiž mohou mít negativní následky i v dalších generacích.

Jeden z hlavních českých propagátorů eugeniky, neurolog Ladislav Haškovec, v roce 1913 konstatoval, že „následkem chorobně disponované duše“panuje „mravní schátralost“. Žádal proto systematické vyšetřování duševního a nervového stavu dětí, „aby se poznaly včas jejich úchylky a chorobné sklony“. V celém životě společnosti nutno dbát „profy-

laxe dědičných chorob a chorobné náchylnosti, šířené hlavně alkoholismem, syfilis a duševními nemocemi rodičů“.

Jenže zařízení, kam by bylomožno internovat „na příklad notorické alkoholiky, sexuálně perversní a jiné, kteří ani do ústavů pro choromyslné ani do trestnic nepatří“, a chránit tak před nimi společnost, neexistovala. Jejich vybudování bylo podle Haškovce důležitým úkolem. Různé „nepatrné úchylky psychonervové“, jako „citové delikty, náběhy ke kverulantství a velikášství, lkavost a jiné defekty“, totiž představují nebezpečí pro národ, obzvláště je-li „malý a ohrožený“. Jinými slovy, řádná pohlavní životospráva se stala vlasteneckou povinností, před kterou individuální práva nemohla obstát.