Tango s pachem smrti
Po slavné grotesce Tango sáhli nyní v brněnském Divadle Husa na provázku. Režisér Vladimír Morávek text postavený na principech absurdního divadla zvrhnul do pesimistické až mrtvolné podívané. Jeho inscenace se ostatně jmenuje Tango macabre.
Nejde tady však o nějaké obrazoborecké přepisování textu z roku 1964 od mimořádného polského spisovatele, dramatika, publicisty a kreslíře. Morávek se snaží o výmluvný a k dnešní době přiléhající výklad. Příběh zavádí do starého a zchátralého salonu, v němž se syn Artur rozhodne vzbouřit proti zatuchlým a úpadkovým pořádkům vlastní rodiny, která jen posedává a maže karty. Demonstrací této proměny má být znovuzavedení nóbl salonních způsobů (třeba v oblečení) stejně jako svatba se sestřenicí Álou. Ženich ale zjistí, že navrácení starých měšťanských pořádků se mu vymklo z rukou. Je nad jeho očekávání i nad představy rozklížené rodiny. Před obřadem se opije a finální tango jako výraz starých dobrých pořádků tančí nástupník, neurozený primitivní sluha Eda.
Řád se dávno zhroutil
V inscenaci Mrożkova drsně groteskního textu by z poměru mezi tragickým a komickým měla vyrůst ona nová, třetí kvalita tragikomické absurdity, která se divákům zadře pod kůži. Morávek svoji inscenaci opatřil podtitulem Šaškárna převeliká podtrhujícím pitvornost celé hry. Ono absurdní finále či celou druhou půli večera ovšem režisér inscenuje jako puchnoucí, do sebe se hroutící tragédii. Finální tango sprostý chám tančí (namísto se strýcem z originálu) s chtivou nevěstou. Vše se hroutí do výkřiků a pláče. Až máte pocit, že nakonec přihlížíte pověstnému finále v Elsinoru. Ostatně příměr Artura k tragickému, vše ztrácejícímu Hamletovi se v této interpretaci jako výmluvná paralela nabízí. Tady se neparoduje marná revolta, ale podtrhuje její tragický konec. Navrch nostalgie z potvrzení starých dobrých časů se nekoná, řád už se dávno zhroutil.
Morávek však namísto synovské vzpoury ke svobodě či namís- to obrázku o střídání mezigeneračních pořádků vyzvedl z textu rozklad hodnot. Přiklonil se ve finále ke groteskní hamletovské tragédii, pesimismu a zmaru, což je koncept legitimní, i když nebude pro každého zřejmě stravitelný. Vším prostupuje zahlcující Morávkův režijní rukopis, kdy je divák znovu a znovu atakován výbušnými hereckými výstupy na jevišti, na přilehlých ochozech, schodištích či přímo v publiku. Je neustále konfrontován s groteskně vyhřezlým herectvím, dýmovými efekty, světelnými střihy a samozřejmě neustálým rytmem tanga, které sám Mrożek do hry předepsal toliko dvakrát. Morávek chce grotesku přitvrdit častým zci- zováním textu (herci místy vystupují z rolí, režisér v narážkách lehce ironizuje i sám sebe), rozehrává akce přímo v hledišti. Ke slovu posléze přichází projekce s kartami a tančícím kostlivcem. Do toho se motají videozáběry nevěst, které až naivně vyhlížejí svatbu a jistě i zářnou budoucnost. Vše se sklene v neradostný mumraj, v makabrózní tanec, který říká, že reformovat tu naši společenskou žumpu už moc nepůjde.
Morávkově opisovanému záměru a konceptu skvěle slouží scéna Jana Macháta: měšťanský salon plný haraburdí je vtěsnán do malého kubusu, který demonstruje i divadlo na divadle. Za ním na rozlehlém prostranství u horizontu scény parkuje (v logice absurdity samozřejmě na bílo natřený) pohřební vůz. Do groteskně nervózní atmosféry problikávají zářivky lemující dokola onen salon: speciální kvalitu inscenace představuje Morávkova práce se světlem a svícením.
Dědictví Provázku
Zážitkem jsou černobílé kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové, která si vyhrála s groteskním líčením i mondénními střihy a pokrývkami hlavy u matky Eleonory a babičky Evženie, kterou hraje Jiří Pecha. Právě on nejen travestijním obsazením, ale svým herectvím spojuje Morávkův opus se slavnou Scherhauferovou inscenací Maloměšťákovy svatby a vlastně i s dědictvím Provázku jako druhdy scény angažované ke společenské kritice. Do hyperboly zvednuté výkony potom podávají Iva Hloužková v roli matky i Jan Kolařík v roli otce. Až příliš expresivní a režijně přeexponovaná je Tereza Marečková jako Ála, v účinném kontrastu odhodlaného reformátora a posléze zmalovaného ožralého kašpara staví Artura Dalibor Buš. V trhavé řeči amísty i pohybech našel svého lokaje Edu Adam Mašura.
Morávkovo Tango macabre se z absurdní frašky, která si střílí z marné a zbytečné revolty, proměnilo v puchnoucí obrázek dusna ve stávající a jen naoko spokojené české společnosti. A takový ryčný kritický hlas (jde mj. o další podporu umělecké skupiny Ztohoven) jistě není k zahození...
Sławomir Mrożek: Tango Macabre
Autor je divadelní publicista