Tající hegemon levice

ČSSD sází na odborářské sociální jistoty a voliči jí odcházejí

Krajské sněmy sociálních demokratů potvrzují pozice stávajícího vedení. O jeho osudu ale tak jako tak rozhodnou parlamentní volby v říjnu příštího roku.

Preference ČSSD dlouhodobě oscilují okolo dvaceti procent, což by skoro všechny ostatní strany považovaly za velký úspěch. Avšak pro sociální demokraty jde přinejlepším o „nevýhru“, poněvadž jejich největší sok, hnutí ANO, se pohybuje zhruba o deset procentních bodů výše. ČSSD tudíž hrozí nejen ztráta premiérského postu, ale i odchod do opozice. A bát se musí i ztráty svého dominantního postavení v levé části spektra.

Potíže s pravolevým spektrem

Ovšem ono se výrazně proměňuje i samotné politické spektrum, což zavedeným hráčům evidentně činí potíže. Podle nedávného průzkumu agentury Median pro Českou televizi podporuje elektronickou evidenci tržeb téměř 90% aktuálních voličů ANO, mírná většina voličů KSČM a menšina voličů všech ostatních stran. Průzkum tak potvrdil, že ANO miliardáře Babiše může být přitažlivé i pro voliče komunistů, byť mírná podpora EET u nich asi odráží rovněž sympatie k jakékoliv státní kontrole.

Tradiční (dlouhodobé) konfliktní linie formující stranické systémy každopádně slábnou či úplně mizí. Sociálním demokratům tak odsávají voliče (reálné i potenciální) zprava Andrej Babiš, zleva komunisté, ze všech směrů pak různé populistické subjekty.

Historického konkurenta sociální demokracie tvoří komunisté, přičemž se dlouho zdálo, že Česká republika bude kopírovat francouzský vývojový vzorec, v němž socialisté postupně rostli a komunisté oslabovali. U nás teď vlastně oslabují ČSSD i KSČM, ovšem klesne-li sociální demokracie pod dvacet procent a pokud se komunisté udrží nad deseti, těžko potom hovořit o nějakém hegemonu na levici. Avšak komunistická revoluce, zdá se, už skoro nikoho nezajímá, natož Vojtěcha Fi- lipa a jeho ansámbl. Nicméně jejich poklidné přežívání může narazit na vymírání rudých nostalgiků i na rostoucí konkurenci na trhu hromosvodů protestních hlasů.

Sociálnědemokratické strany v Evropě historicky vznikaly de facto jako politické křídlo odborového hnutí. S rodokmenem souvisí i dosavadní nejzákladnější politická orientace sociálnědemokratických či socialistických stran, jež by se dala shrnout sloganem: „Řídíme stát jako odborovou centrálu.“Neboli – staráme se hlavně o zajištění pracovních a sociálních práv pro zaměstnance a jejich rodiny. Toto paradigma ale v celé Evropě roztává, což souvisí též s poklesem podílu sektoru průmyslové výroby, přičemž lidé zaměstnaní v sektoru služeb jsou často bohatší, a i proto hlasují pro subjekty od středu doprava. Opačný konec někdejší sociálnědemokratické klientely, manuálně pracující s nižší kvalifikací, se cítí být vytlačováni zahraničními dělníky a volívají populistickou, ba krajní pravici.

Největší tuzemská odborová centrála ČMKOS sice vykazuje řádově několik set tisíc členů, leč charakteristika „odborářský aktivista“asi přísluší jen minimu z nich a počet držitelů členských legitimací má sestupnou tendenci. Mezi ČSSD a odbory stále existuje těsná vazba, řada sociálních demokratůmá odborářské kořeny. Například předseda Senátu Milan Štěch, jenž vedl ČMKOS v letech 2002 až 2010. Jeho nástupce ve funkci Jaroslav Zavadil na ně ale po přesednutí do parlamentních lavic v roce 2013 rezignoval a stal se veřejně téměř neviditelným. Mobilizovat členstvo na podporu ČSSD odborové předáky patrně ani nenapadne.

Bohuslav Sobotka sliboval před krajskými volbami všechno všem a skoro k ničemu to nebylo. Sociální jistoty budou nejspíše tvořit hlavní nabídku i v kampani před volbami parlamentními. Ekonomika roste, zdroje, byť dočasné, jsou. Přesto může ČSSD pohořet. Ve světě, v němž čím dál tím větší roli hrají otázky identity, prostě politika „pouhých“sociálních slibů ztrácí na atraktivitě.