Příčí se mi soudcovské ptydepe

Justiční doyen Jan Vyklický říká, že soudci budou důvěryhodní jen tehdy, pokud si své verdikty dovedou obhájit před veřejností

Soudce Jan Vyklický patří k nejuznávanějším osobnostem české justice. Někdy bývá dokonce zmiňován jako ideální kandidát na ministra spravedlnosti. Na kulatém stolu o budoucnosti právnického stavu, konaném v rámci akce Pražský právnický podzim, Vyklický apeloval na to, aby se nevytrácelo poslání právnického stavu. „Pokud soudce člověka zklame v jeho očekáváních, tak ten pak jeho rozsudek vnímá jako nespravedlivý,“říká v rozhovoru pro LN.

LN Jakou si představujete roli pro právníka v dnešní společnosti?

Ono je to těžké. Ptáte se obecně na právníky, ale existují dost velké rozdíly mezi rolemi právníků v různých profesích. Postmoderní společnost je velice zvláštní – racionální a pragmatická, ale rozhodně ne hodnotová. Hodnoty se mění tak rychle, že já sám nevím, které zrovna v tuhle chvíli platí.

Přitom od právníků bychom měli vyžadovat určitou hodnotovou ukotvenost. Právo a právníci by měli tvořit určitým způsobem stabilizující systém. Společnost se sice vyvíjí čím dál rychleji, to je pravda, ale to podle mě není argument pro to, abychom na určité jistoty a hodnoty rezignovali.

Právníci, podobně jako učitelé nebo lékaři, by měli tvořit určitou konzervativnější část společnosti. Měli by být kotvou, která přispěje k tomu, aby se společnost nevydala nějakým šíleným, nekontrolovatelným směrem.

LN A jak myslíte, že dnes široká veřejnost právníky vnímá?

Jsem si stoprocentně jist, že veřejnost, aniž si to uvědomuje, právníka skutečně chce a potřebuje. Nechme stranou všechny výkřiky na sociálních sítích. Lidé samozřejmě chtějí advokáta, tedy svého zastánce, ale i soudce a státního zástupce. Protože intuitivně cítí, že je potřebují, že bez nich by byli už úplně bezbranní vůči veřejné moci, že by už neměli vůbec žádné zastání, žádnou autoritativní možnost obrany.

Skoro bych řekl, že to je geneticky zakódovaný pocit v člověku. Filozof a právní antropolog profesor Jan Sokol nám před časem potvrdil, že záruky pro justici nesmíme chtít kvůli sobě, ale protože nám společnost na samém počátku svěřila určité úkoly. Prapůvodně si vybrala toho „muže v leopardí kůži“, kterému kmen věřil, že je moudrý a čestný, a dal mu všechny možné výsady, aby mohl spravedlivě soudit jejich příběhy.

Lidé proto soudcům spoustu věcí odpustí, ale některé věci neodpustí nikdy. Pokud soudce člověka zklame v jeho očekáváních, tak ten pak jeho rozsudek vnímá jako nespravedlivý. Do jisté míry právem.

Je zkrátka špatně, když soudce vystoupí ze své role a začne třeba na internetu nesmyslně vykládat své názory a komentovat veřejné dění v citlivých a většinou ne zcela jednoznačných souvislostech. To může udělat novinář, vědec nebo řidič autobusu, ale soudce to ve své roli objektivního arbitra zkrátka udělat nesmí.

LN Když je člověk soudcem, je jím 24 hodin denně a sedm dní v týdnu?

Přesně tak. Člověk ze své role nesmí vypadnout ani v noci nebo o víkendu. Když jsem v 70. letech začínal soudit, tak jsem s tím měl problémy. Je to podobné jako u lékaře. Když řeže do těla stého pacienta, tak to s ním už nehne, ale chvíli trvá, než se otrká a zvykne si na tu práci. Časem jsem se ale zároveň naučil důležitou věc, kterou vždy říkám i mladším kolegům – soudce nesmí žít životy účastníků řízení. To by se z toho zbláznil.

Určitý odstup je potřeba, ale nikdy to nesmí sklouznout k cynismu. Pak by totiž člověk ztratil cit pro příběh a spravedlnost. Celý život třeba kritizuji soudcovskou terminologii, to hnusné soudcovské ptydepe „vyřizování věcí“. Proboha, copak jako na poště razítkujeme obálky? Vždyť rozhodujeme lidské příběhy!

LN U soudce je tedy potřeba důvěry veřejnosti vyšší než u jiných právnických profesí?

Je to naprosto elementární podmínka. Soudce bez důvěry veřej- nosti nemá ve své funkci co dělat. On přece musí být schopen rozhodnout tak, aby přesvědčil vítěze i poraženého. Ten sice nebude skákat radostí, ale výsledek akceptuje. Jsou některé šťastné společnosti, kde tento ideál funguje. U nás to bohužel zatím neplatí.

LN Myslíte si, že roli hraje i komunikace justice navenek? Jakou máte zkušenost s novináři za více než čtyřicet let souzení?

Až do roku 1988 v podstatě žádný zájem o kontakt nebyl. Pokud novináři něco potřebovali vědět, tak šli za předsedou soudu nebo na ministerstvo. V tom roce se to ale zlomilo, když byly protesty na Václavském náměstí (při příležitosti dvacátého výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy – pozn. red.). Dnes se vůbec nemluví o soudcích jako třeba Hana Navrátilová a Jan Bělohradský, kteří mnohé demonstranty neodsoudili za trestné činy, respektive případy postoupili k přestupkovému řízení. Projevili soudcovskou statečnost, bez ohledu na všelijaké hrozby a tlaky na jejich rozhodování. Opravdu to nebyla legrace. V tu chvíli se o soudnictví trochu začali zajímat novináři. Prvý rozhovor jsem tehdy poskytl novinám Lidová demokracie.

Hned po 17. listopadu 1989 jsme ustanovili Pražské justiční fórum a v roce 1990 jsme založili Soudcovskou unii. Dostali jsme nějaké peníze z fondu Phare, najali si špičkovou mediální agenturu

LN Ale pak máte příklad třeba Vrchního soudu v Praze, jehož soudce Pavel Zelenka v kauze Davida Ratha odmítá cokoliv komentovat.

Podle mě je zkrátka důvěryhodnost soudce závislá na tom, že si soudci před veřejností umějí obhájit své rozhodnutí. To považuji za úplný základ a nechci věřit tomu, že by to mělo být jinak.

LN Váš senát na Nejvyšším správním soudu nedávno kauzu ukradeného elektrokola rozhodl tak, že v očích veřejnosti dal přednost právu na soukromí zloděje před majetkovými právy okradeného...

To je ale nepoctivá interpretace. To není o tom, že bylo upřednostněno právo na ochranu osobních údajů zloděje před právem na majetek okradeného.

V tu chvíli totiž nešlo nic jiného udělat, protože jsme museli respektovat určité ustanovení zákona na ochranu osobních údajů. Zcela kategorické a neposkytující soudu žádný prostor na uvážení, nebo dokonce test proporcionality. Umožňuje pouze, aby určité údaje byly shromážděny a poté předány orgánům činným v trestním řízení, a nikoliv aby byly zveřejněny na sociálních sítích. Nepleťme si podstatu kauzy s kritikou práce policie.

LN Nemáte ale pocit, že by soudy měly brát v potaz skutečnost, že objasněnost drobné majetkové kriminality je mizivá a že v případě, kdy poškozený využije vymožeností sociálních sítí, tak tím může přispět k objasnění trestného činu?

To je principiální věc. Máme státnímoc, kterou jsme zřídili právě proto, aby takovéto věci řešila. Pokud bychom toto opustili a začali jednat jen svépomocí, tak se dostáváme do úplně jiného, nestátního typu společnosti.

Kde potom nastavíme hranici toho, kdy se jedná o užitečnou svépomoc a kdy o zneužití práva? V této kauze šlo o elektrické kolo za 40 tisíc. Takže řekneme, že do této částky je v pořádku každého na vlastní pěst dohnat, odhalit, potrestat? To je přece extrémně složitá věc, která vyžaduje dlouhé zamyšlení, a kauza, která před námi ležela, byla dle mého názoru zcela jednoznačná a prostor pro takovou úvahu neposkytovala.

LN Tato debata nicméně ukazuje to, že je důležité jako soudce vysvětlovat svá rozhodnutí veřejnosti, nemyslíte?

To každopádně ano. I tak je to ale složité. Pokoušel jsem se zmíněné rozhodnutí vysvětlit řadě lidí a jen menšina třeba mých kolegů souhlasila s tím, že opačný přístup by znamenal riziko vnášení chaosu do systému. Jiní kolegové to rozhodnutí naopak velmi ostře kritizují. Ale je pravda, že toto je typický případ, který je potřeba důsledně lidem vysvětlovat všemi dostupnými prostředky, tedy nejen odůvodněním rozsudku. V návaznosti na to se totiž může vést společenská debata, které jsme pak účastníky. To je cenná věc.