Nejemotivnější moment kariéry

Až do včerejška čekali čeští fanoušci na to, až v domácím závodě Světového poháru triumfuje některý z českých závodníků. V Novém Městě na Moravě to vyšlo až při posledním startu. Díky

v hromadném závodě na 12,5 kilometru.

„Těžko se hledají slova k tomu, abych vyjádřila, jak skvělý moment mé kariéry to je. Myslela jsem na všechny lidi, kteří nás přišli podpořit. Takovou hezkou podporu a atmosféru bych jim chtěla vrátit,“usmívala se sedmadvacetiletá biatlonistka po zlatém závodě.

lové Gabriele Kouka-

Máto zlato z mistrovství světa a medaile z olympiády. Kam řadíte triumf v Novém Městě?

Je to můj nejvíc nejhezčí pocit. Teď jsem to řekla jak Forrest Gump, ale byl to opravdu nejemo- tivnější moment mé kariéry, mé pocity tady gradovaly daleko víc než během olympiády v Soči. Byl na nás vyvíjen velký tlak a zároveň to byla hrozná výzva.

V některých momentech jste po trati doslova letěla. Kde se to ve vás vzalo?

Říkala jsem si, že holky se mě určitě snaží docvaknout. Rozumně hlavou jsem jela až před střelnici. Nechtěla jsem přepísknout tempo, ale zároveň nejet moc pomalu, aby to pro ně nebylo lehké. Pak jsem absolutně vypla a soustředila se jen na sebe.

Při druhé střelbě vleže jste poprvé a naposled na střelnici chybovala. Co jste si pomyslela?

Vlastně to ze mě trochu spadlo, protože jsem se uklidnila, že nejedu pořád v čele, tam je to těžší. Psychicky jsem si to jedno kolo odpočinula a potom ve mně vzpla- nuly naděje na hezké umístění. Viděla jsem, že se trefuju a že čtvrtá položka rozhodne.

Po závodě vám první poblahopřál manžel Petr, který vyjádřil přání, abyste po olympiádě v Pchjongčchangu skončila. Co vy na to?

Tuhle výhru jsem chtěla ze všeho nejvíc. Říkala jsem si, jestli může být něco víc, protože nic takového jsem si ani v nejhezčích snech neuměla představit. Kdyby tady byl ale ještě jeden svěťák, tak si umím představit, že budu pokračovat i po olympiádě.

A co maminka Gabriela, olympijská medailistka ze Sarajeva. Co vám pověděla ona?

Oba s Petrem byli hrozně hrdí a mamka měla na krajíčku. Nechci se jí nějak dotknout, ale vždycky byla taková emočně plochá, odmala nedávala city moc najevo. Jsem moc vděčná, že semě rodiče snažili udržet u sportu i přes mé bouřlivé období. Děkuju moc i Ondrovi (Rybářovi) a dalším lidem, kteří nám tu cestu usnadňují. Tyhle momenty si člověk za nic na světě nekoupí. Jsou to momenty, které prostě nikdy nezapomenete.

Při vystupování na stupně vítězů jste se zahalila do české vlajky. Už jste to někdy udělala?

Ne, nikdy. Měla jsem sen, že pokud se mi jednou třeba podaří vyhrát mistrovství světa, tak se do ní zabalím a budu poslouchat národní hymnu. Vlastně už jsou mi dneska ukradené úplně všechny závody, protože to, co tady lidé předvedli, to bylo daleko víc, než nějaké mistrovství světa, opravdu. Vůbec nevím, od koho jsem ji dostala. Šly jsme na vyhlášení a někdo mi ji podal. Tak mi tady zbyla, ale neodcizila jsem ji. Vrátím ji, ale nevím komu. Je to pro vás zatím nejlepší rok? Získala jste velký křišťálový glóbus, teď jste vyhrála doma.

Musím říct, že asi jo. Na jednu stranu jsem ráda za to, že už na bedrech nenesu takovou zodpovědnost jako minulý rok. Každý závod jsem brala hrozně vážně a neužívala si tak atmosféru. Ten chtíč být pořád na vrcholu a mít nejlepší výsledky jsem si nesla celou zimu a doufala, že to dobře dopadne. Teď je to naopak takové free. I z Ondry Rybáře cítím, že je uvolněný, ať jedu ve žlutém, nebo červeném čísle. Přitom před rokem jsme si říkali: Ty jo, ona jede v červeném. Byl to takový zvláštní pocit, nebyli jsme na to zvyklí. Teď jsme si dali jasný cíl – užít si tuhle sezonu. Nesmí se to za každou cenu lámat přes koleno. Veškeré mé myšlenky se soustředí na příští olympiádu.