Veřejné boje TGM
„Většinou jsem musel čelit lidem, kteří ani nevěděli, co říkám,“komentoval Masaryk své pře
Boje, škorpení, hádka jsou slova, která můžeme často najít v Masarykových dopisech. Sám o sobě sice prohlašoval, že boje nevyhledává, ale že mu to prostě nedá, když dostane aktuální podnět. Kritičnost, neohroženost, nekompromisnost a tvrdost přivedly Masaryka do pozice buřiče a bořitele, který měl velké množství příznivců, stejně jako nepřátel. A jeho příznivci se často měnili v protivníky.
Konflikty, kterých se účastnil, hýbaly českou společností přelomu století a předznamenaly Masarykovu cestu k boji za samostatný stát. Věta z dopisu mladočechovi Josefu Kaizlovi z roku 1893 snad dobře charakterizuje Masarykův profil bojovníka: „Smím říci, že nevyhledával jsem a nevyhledávám sporův a bojů, ale couvati před každým fňukalem již nebudu.“
Proti staročeským mumiím
Z jeho předválečných sporů jsou dodnes aktuální rukopisné boje a hilsneriáda. Jeho sporů bylo však mnohem více. Vždyť jen jeho vlastní univerzita proti němu vedla řadu kárných řízení. Přitom akademické prostředí, schopnost pregnantně formulovat myšlenky a diskutovat ho formovaly v roli kritika společnosti, který jí předkládá svou vizi, kam by měla směřovat.
V druhé polovině 80. let 19. století polarizoval českou společnost spor o Rukopisy. Masaryk podpořil akademický proud, který zpochybňoval pravost literárních památek, jež měly dokládat raně středověkou vyspělost českého národa. K vyjádření opozičních názorů Masaryk poskytl stránky odborného časopisu, který řídil: Athenea. Rukopisný boj nazval „hnusným“a považoval jej za „boj o organizaci duchovní autority v našem národě“. Své protivníky Masaryk nazval šosáky, staročeskými mumiemi pochovanými ve starosvětském fotrovství. Ovšemže pak pocítil důsledky svého názoru. Nakladatel Otto odmítl Atheneum vydávat, slíbené jmenování řádným profesorem se zdrželo o deset let a rodina se musela vystěhovat z vinohradské vily Osvěta, kterou vlastnil zastánce pravosti Rukopisů Václav Vlček. Tak jako ještě mnohokrát v budoucnosti byl Masaryk označen za zrádce národa.
V devadesátých letech Masaryk již do rukopisných bojů nezasahoval. Vstoupil do politiky a soustředil se na výklad své koncepce českých dějin v triádě knih Česká otázka, Naše nynější krize a Jan Hus.
Tím si vytvořil další odpůrce a přišel o další přátele.
Židovský zaprodanec
Na přelomu století vstoupil Masaryk do další otevřené kontroverze. Čekal ho zřejmě osobně nejtvrdší zápas, protože do něj byla zavlečena i jeho rodina. Ostře se postavil proti pověře o rituální vraždě a stal se aktérem aféry zvané hilsneriáda. Nejen on, ale celá jeho rodina se stala předmětem veřejného opovržení a ostouzení. Přicházela řada dehonestujících a výhružných anonymů, v tisku vycházely nenávistné články, ve kterých třeba stálo: „Ha-
nobením rukopisů začal a nyní dospěl až za ochránce vraha.“
Opět byl Masaryk zrádce národa a židovský zaprodanec, který chce český národ jen rozštěpit. Známá je historka, že Masarykův syn Herbert musel čekat před školou na svého bratra Jana, aby ho chránil před útoky spolužáků. T. G. Masaryk dokonce zvažoval odjezd do Spojených států, tak byl znechucen. Jen rozhodný postoj manželky Charlotty, že tento boj se nesmí vzdát, jej přiměl zůstat. V tomto momentu se projevila naprosto zásadní role jeho ženy, pro kterou byla stěžejní hodnotou povinnost.
Velké i malé, přestože neméně důležité boje a pře, kteréMasaryk vedl, se ale netýkaly jen domácích a univerzálních témat. V roce 1909 například vstoupil do širšího evropského povědomí svým angažmá v záhřebském procesu proti Chorvatům a Srbům obžalovaným z velezrady. Ministra zahraničí Lexu z Aerenthalu dokonce obvinil z podvodu. Získal tak mezinárodní uznání a nakonec všechny své pře dokázal zúročit ve svém největším zápasu, v boji proti habsburské monarchii za první světové války. Z ní pak Masaryk vyšel jako vítěz, bojovník, který vlastně vždy říkal, že se nechtěl hádat.