Sektorová daň není sprosté slovo
Podle nedávno zveřejněné vládní analýzy odtéká z Česka do zahraničí zhruba 300 miliard korun ročně. Odhaduje se, že přinejmenším polovina této částky by u nás přitom měla za normálních okolností zůstat v podobě investic, daňových výnosů a mezd. Nemluvě už o dalších desítkách miliard, které mizí za hranicemi v podobě umělého navyšování nákladů za účelem snížení daňového základu.
Mzdy jsou u nás podle jiné analýzy (tentokrát z Českého statistického úřadu) na úrovni 37 procent průměru EU a bezmála pětina českých zaměstnanců spadá do kategorie „pracující chudoba“. Přitom výkon naší ekonomiky je po přepočtu na kupní sílu zhruba na úrovni 85 procent unijního průměru a dále stoupá.
Je známou věcí, že zhruba z poloviny se na odlivu výnosů za hranice České republiky podílí jen pár sektorů, zejména finančnictví, mobilní operátoři, maloobchodní řetězce a v neposlední řadě energetika a vodárenství. Přitom u některých z nich je jejich český výnos až čtyřnásobný oproti tomu, co je v Evropě běžné.
Selhání trhu
Na celý problém se musíme dívat jako na selhání trhu. A jednou z možných reakcí státu by mohla být vyšší daňová sazba pro vybrané sektory. Minimálně patnáct dalších zemí v rámci EU (a to včetně Německa, Rakouska, Nizozemska, Francie, Švédska či Velké Británie) nějakou formu sektorové korporátní daně má. Často je i dost vysoká.
V České republice jsme se však už jen při zmínce o sektorové dani jako o pouhém námětu k diskusi dočkali hysterické reakce. Například bankovní sektor si pospíšil s odhadem, že sektorová daň na bankovnictví sníží úvěry v ekonomice o stovky miliard. Jak to ale páni bankéři spočítali, když na stole zatím není jediný konkrétní návrh?
Telekomunikační firmy zase začaly vyhrožovat, že zdraží služby koncovým zákazníkům. Ty samé služby, které už nyní patří k nejdražším v Evropě.
Na zmíněné hysterii se samozřejmě podílejí i mediálně profláknutí ekono- mičtí analytici, kteří jsou téměř bez výjimek zaměstnáváni finančními skupinami (tedy dotčeným segmentem). A kteří se v minulosti ve svých předpovědích mýlili skoro tak často jako agentury pro výzkum veřejného mínění.
Jeden z oblíbených „argumentů“odpůrců sektorové daně je, že bychom tímto opatřením ze země vyhnali zahraniční investory. Jenže největší odliv kapitálu nezaznamenáváme u sektorů výrobních, ale spotřebních. Cílem českých poboček těchto firem je prodávat své produkty českým zákazníkům. Na rozdíl od výrobních závodů se nemohou jen tak zvednout a přesunout výrobu do zahraničí. Ať už jde o banky, mobilní operátory, maloobchodní řetězce, energetiku nebo vodárny – všichni jsou tady kvůli českým spotřebitelům. Kteří jim, nutno podotknout, často musí platit daleko vyšší ceny, než je v západní Evropě zvykem. Takže nejhorší, co se může stát, je, že některé zahraniční firmy své místní akvizice prostě prodají někomu jinému. Což ovšem na ekonomiku nemá žádný dopad. Ale ono se nestane ani to. Poměrné zisky skoro všech těchto firem jsou totiž u nás ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, kde mají své pobočky, mnohem vyšší.
Nejhorší, co se může stát, je, že některé zahraniční firmy své místní akvizice prostě prodají někomu jinému. Což ovšem na ekonomiku nemá žádný dopad.
Jde o zvyšování ostudně nízkých českých mezd
Sektorová daň jistě není jediný (a možná ani ten nejlepší) nástroj na napravování tržních deformací, ale je naprosto legitimní vést o ní seriózní diskusi. Že takovou diskusi odmítá stará pravice, by nás nemělo překvapovat, ODS a TOP 09 byly přece k velkým korporacím vždy vzorně loajální. Stejný postoj ale nyní bohužel zaujala i pravice nová, tedy hnutí ANO. Přestože na začátku působení současné vládní koalice Andrej Babiš nevylučoval, že se k tématu úpravy korporátní daně do konce volebního období vrátíme.
Domnívám se, že každý, komu jde o zvyšování stále ostudně nízkých českých mezd, by si měl dobře zapamatovat, kdo v tomto zásadním sporu zastává jaký názor.