Domácí úkoly přicházejí draho
Běžné rodiny okrádají o čas, rodiny sociálně zněvýhodněné je často nezvládají vůbec
Tuzemský vzdělávací systém vykazuje řadu specifik, tedy alespoň ve srovnání s ostatními evropskými státy. Pýcha některých pedagogů na náš systém, zvláště těch speciálních, je velká, a často slýcháme, že jsme nejlepší v Evropě. Realita je střídmější. V současné Evropě máme spolu s několika málo zeměmi nejkratší povinnou školní docházku, a zatímco ostatní země ji spíše prodlužují, u nás došlo k jejímu zkrácení. V důsledku netrpělivosti elit, které nechtěly desítky let čekat na zkvalitnění základního vzdělávání, se u nás rozmohla časná selekce v podobě víceletých gymnázií. Se vznikem vyšších územně samosprávných celků došlo k decentralizaci a rozpadu systému, který nemá na západ od nás obdobu, takže na ředitele základních škol prakticky nikdo nedohlíží.
Považujeme za normální, když vzdělávání dětí probíhá částečně ve škole a částečně doma – kvůli zakořeněnému institutu domácích úkolů. Výsledek? Rodinný život všedního dne se často redukuje na souboj dětí s rodiči po škole a po práci nad úkoly, díky čemuž se škola zbavuje části zodpovědnosti za svou vzdělávací roli.
Nedošlo k reflexi sociodemografických proměn, kdy rodiny mají méně dětí a v důsledku takzvané nuklearizace prarodiče už v takové míře jako ještě před několika málo desetiletími neplní roli druhých rodičů. Zároveň od matek se dnes více než péče o domácnost očekává hlavně zapojení do pracovního procesu.
Tuzemští rodiče namísto revolty proti absurdnímu systému automaticky pociťují odpovědnost za výsledek: představa, že dítě ve škole odevzdá špatně zpracovaný úkol, za nějž dostane nepěknou známku, vyvolává v mnohých pocit studu. Výsledkem je oprašování látky základní školy rodiči a snaha, aby to pochopily i děti, pokud na to zbude čas. Tato v zásadě předpokládaná tichá asistence rodičů vyvolává v učitelích dojem, že děti látce rozumějí, což ještě více dopadá na rodiny, kde učivu rodiče z různých důvodů nerozumí – a není v jejich silách tento handicap překonat. Takové rodiny snadno získávají nálepku nespolupracujících asociálů a dříve či později jsou děti těchto rodičů vytěsňovány do segregovaných škol. Podpis rodiče na žádosti o přeřazení představuje vyvrcholení často i několikaletých snah a důležitý legitimizační akt pro některé pedagogy.
Fenomén mazáctví
Domácí úkoly často představují zátěž a komplikaci pro vzdělanější rodiče a zároveň nepřekonatelný problém pro rodiče méně vzdělané. Ve výsledku právě nakládání s domácími úkoly je klíčem ke schopnosti školy vzdělávat děti z různorodých rodin. Ačkoli i v Česku přibývá škol, kde se od výše načrtnutého přenášení odpovědnosti za vzdělávání dětí upouští, jde o zlomek z počtu českých základních škol. Standardem nadále zůstávají domácí úkoly, stejně jako jejich známkování. Z hlediska normativního zakotvení jde však o zajímavý fenomén, protože zadávání domácích úkolů školám žádný relevantní právní předpis neurčuje a ze strany škol jde o spontánní, především pak zvykový koncept.
Ačkoliv úkoly zatěžují takřka všechny rodiče, jen výjimečně na tento problém sami upozorňují. Jednou z příčin může být takzva- Užitečná zpětná vazba pro rodiče, nebo spíš stresující chvíle? ný mazácký komplex, kdy vlastní nepříjemná zkušenost v nás zakotví a my ji pak vracíme těm, kteří jdou v našich šlépějích. V tomto případě rodiče, kteří dětství strávili s domácími úkoly někdy i za cenu vlastního nepohodlí, vrací svým dětem. Zároveň veřejná diskuse o problematice domácích úkolů často naráží až na dogmatický přístup, kdy někteří zastánci tohoto konceptu cítí v možném zrušení či omezení domácích úkolů jistý typ ohrožení.
Ve veřejné debatě převládá představa, že bez povinné domácí přípravy budou děti hloupější. Jistě, jde o citlivou debatu, protože všichni jsme nějakým vzděláva- cím procesem prošli, a pokud přistoupíme na tvrzení, že systém, který nás vzdělával je nekvalitní, zpochybňujeme částečně i své vlastní vzdělání.
Země, kde úkoly neexistují
Lze se poohlédnout po zkušenostech v jiných státech. I bez hlubší srovnávací analýzy zjistíme, že v Evropě existují země, kde na základní škole institut domácích úkolů víceméně ani neznají. To je případ Finska. A přesto je finský vzdělávací model považován za jeden z těch úspěšnějších. Jednou skutečností je existence zemí, kde již delší čas úkoly nezadávají. Druhou, a pro nás podstatnější, je však situace v zemích, kde podobně jako v Česku mají úkoly hlubokou tradici, a přesto se od nich upouští. Příkladem může být Německo. Tam v některých spolkových zemích stále více škol úkoly nezadává, zvláště pak u mladším dětem; ukazuje se, že konkurenceschopnost neúkolovaných dětí v dalším vzdělávání není nijak znatelně horší.
Současně je samozřejmě pravda, že nelze porovnávat pouze jeden parametr, je třeba sledovat paletu aspektů. Tedy: charakter výuky, počet hodin, které děti denně stráví ve škole, formu různých družin, odpoledních příprav a podobně. Nemusíme slepě kopírovat systém jiné země. Avšak nevyužívat poznatky a poučení ostatních je pro Čechy takřka symptomatické a platí to téměř pro všechny oblasti společenského života.
Reprodukce nevzdělanosti
Každopádně je nutné přemýšlet o hlubší reformě českého vzdělávacího systému, protože v dohledné budoucnosti budeme čelit zásadním výzvám spojeným s proměnou pracovního trhu a uplatnitelností lidí s nižší kvalifikací nebo s kvalifikací, kterou dokáže nahradit automatizovaný systém. Pokud nedokážeme dát příležitost i dětem z méně vzdělaných rodin, důsledky ponesou daňoví poplatníci, kteří budou život lidí bez kvalifikace dotovat ze svých daní.
V posledních desetiletích pozorujeme unikátní fenomén: v segmentu sociálně znevýhodněných lidí nové generace nejenže potomci nedosahují vyšší vzdělání než jejich rodiče, ale často je toto vzdělání dokonce nižší. Jde o po- pření jednoho ze základních paradigmat moderní společnosti, jež stojí na postupném zvyšování vzdělanosti.
Názorně tento tuzemský problém ilustruje podíl dětí narozených matkám s nejvýše základním vzděláním. V některých oblastech Moravy či středních Čech se takových dětí rodí jednotky procent, avšak v pohraničí na severu i západě Čech jsou rozsáhlá území, kde jich přichází na svět téměř čtyřicet procent. Tato kategorie navíc zahrnuje i lidi bez základního vzdělání, kterých náš vzdělávací systém produkuje i dnes překvapivě hodně, zvláště pak v pohraničních regionech se tento podíl může blížit k deseti procentům. Neboť v regionech, kde se větší podíl dětí rodí nevzdělaným rodičům, jejich potomci statisticky častěji propadají, v důsledku čehož nedokončují ani základní vzdělání a školu opouštějí v osmé či sedmé třídě. Výsledek: reprodukce nevzdělanosti se všemi svými negativními důsledky.
Rodinný život všedního dne se redukuje na souboj dětí s rodiči nad úkoly, díky čemuž se škola zbavuje části zodpovědnosti
Tohle bude něco stát
Někteří učitelé na základní škole by byli nejraději, kdyby jim do první třídy nastoupily děti řádně připravené na školu se širokou škálou dovedností. Vzhledem k tomu, že stále více dětí umí trochu číst, psát a počítat již před nástupem do školy, vytváří to jistá – snad i pochopitelná – očekávání od dětí obecně, tedy představu, že by takovými dovednostmi mělo disponovat prakticky každé dítě nastupující základní školní docházku.
Jenže jednou ze základních rolí právě základní školy je schopnost pracovat jak s dětmi, které toho hodně znají, tak s dětmi, jež ta výše naznačená očekávaní nenaplňují. Pokud nezměníme základní školu z instituce s vysokými nároky na žáky i rodiče již v první třídě, na instituci, která dokáže otevřít šanci ke vzdělávání všem, doplatíme na to brzy všichni. Jedním z klíčů jsou přitom právě výše zmíněné domácí úkoly. Ty není nutné školám zakázat plošně, je možné měnit jejich formu, využívat je až u starších dětí, možná více orientovat projektově a skupinově. Možností existuje řada, ale změna je nezbytná. Takové změny budou něco stát, protože práce učitele na základní škole je náročná a přitom budoucí kariéru dětí ovlivňuje více než učitel na vysoké škole.
Pro většinu ministrů školství však bylo prioritou právě vysokoškolské vzdělávání. Učitele je třeba podpořit jak finančně, tak personálně formou asistentů pedagoga, snížením počtu žáků ve třídě a podobně. To všechno pak napomůže tomu, že vzdělávání bude více probíhat právě ve škole než doma.
Autor působí ve společnosti Člověk v tísni