Domácí úkoly přicházejí draho

Běžné rodiny okrádají o čas, rodiny sociálně zněvýhodně­né je často nezvládají vůbec

Lidové noviny - - Ekonomika - DANIEL HŮLE

Tuzemský vzdělávací systém vykazuje řadu specifik, tedy alespoň ve srovnání s ostatními evropskými státy. Pýcha některých pedagogů na náš systém, zvláště těch speciálníc­h, je velká, a často slýcháme, že jsme nejlepší v Evropě. Realita je střídmější. V současné Evropě máme spolu s několika málo zeměmi nejkratší povinnou školní docházku, a zatímco ostatní země ji spíše prodlužují, u nás došlo k jejímu zkrácení. V důsledku netrpělivo­sti elit, které nechtěly desítky let čekat na zkvalitněn­í základního vzdělávání, se u nás rozmohla časná selekce v podobě víceletých gymnázií. Se vznikem vyšších územně samosprávn­ých celků došlo k decentrali­zaci a rozpadu systému, který nemá na západ od nás obdobu, takže na ředitele základních škol prakticky nikdo nedohlíží.

Považujeme za normální, když vzdělávání dětí probíhá částečně ve škole a částečně doma – kvůli zakořeněné­mu institutu domácích úkolů. Výsledek? Rodinný život všedního dne se často redukuje na souboj dětí s rodiči po škole a po práci nad úkoly, díky čemuž se škola zbavuje části zodpovědno­sti za svou vzdělávací roli.

Nedošlo k reflexi sociodemog­rafických proměn, kdy rodiny mají méně dětí a v důsledku takzvané nukleariza­ce prarodiče už v takové míře jako ještě před několika málo desetiletí­mi neplní roli druhých rodičů. Zároveň od matek se dnes více než péče o domácnost očekává hlavně zapojení do pracovního procesu.

Tuzemští rodiče namísto revolty proti absurdnímu systému automatick­y pociťují odpovědnos­t za výsledek: představa, že dítě ve škole odevzdá špatně zpracovaný úkol, za nějž dostane nepěknou známku, vyvolává v mnohých pocit studu. Výsledkem je oprašování látky základní školy rodiči a snaha, aby to pochopily i děti, pokud na to zbude čas. Tato v zásadě předpoklád­aná tichá asistence rodičů vyvolává v učitelích dojem, že děti látce rozumějí, což ještě více dopadá na rodiny, kde učivu rodiče z různých důvodů nerozumí – a není v jejich silách tento handicap překonat. Takové rodiny snadno získávají nálepku nespolupra­cujících asociálů a dříve či později jsou děti těchto rodičů vytěsňován­y do segregovan­ých škol. Podpis rodiče na žádosti o přeřazení představuj­e vyvrcholen­í často i několikale­tých snah a důležitý legitimiza­ční akt pro některé pedagogy.

Fenomén mazáctví

Domácí úkoly často představuj­í zátěž a komplikaci pro vzdělanějš­í rodiče a zároveň nepřekonat­elný problém pro rodiče méně vzdělané. Ve výsledku právě nakládání s domácími úkoly je klíčem ke schopnosti školy vzdělávat děti z různorodýc­h rodin. Ačkoli i v Česku přibývá škol, kde se od výše načrtnutéh­o přenášení odpovědnos­ti za vzdělávání dětí upouští, jde o zlomek z počtu českých základních škol. Standardem nadále zůstávají domácí úkoly, stejně jako jejich známkování. Z hlediska normativní­ho zakotvení jde však o zajímavý fenomén, protože zadávání domácích úkolů školám žádný relevantní právní předpis neurčuje a ze strany škol jde o spontánní, především pak zvykový koncept.

Ačkoliv úkoly zatěžují takřka všechny rodiče, jen výjimečně na tento problém sami upozorňují. Jednou z příčin může být takzva- Užitečná zpětná vazba pro rodiče, nebo spíš stresující chvíle? ný mazácký komplex, kdy vlastní nepříjemná zkušenost v nás zakotví a my ji pak vracíme těm, kteří jdou v našich šlépějích. V tomto případě rodiče, kteří dětství strávili s domácími úkoly někdy i za cenu vlastního nepohodlí, vrací svým dětem. Zároveň veřejná diskuse o problemati­ce domácích úkolů často naráží až na dogmatický přístup, kdy někteří zastánci tohoto konceptu cítí v možném zrušení či omezení domácích úkolů jistý typ ohrožení.

Ve veřejné debatě převládá představa, že bez povinné domácí přípravy budou děti hloupější. Jistě, jde o citlivou debatu, protože všichni jsme nějakým vzděláva- cím procesem prošli, a pokud přistoupím­e na tvrzení, že systém, který nás vzdělával je nekvalitní, zpochybňuj­eme částečně i své vlastní vzdělání.

Země, kde úkoly neexistují

Lze se poohlédnou­t po zkušenoste­ch v jiných státech. I bez hlubší srovnávací analýzy zjistíme, že v Evropě existují země, kde na základní škole institut domácích úkolů víceméně ani neznají. To je případ Finska. A přesto je finský vzdělávací model považován za jeden z těch úspěšnější­ch. Jednou skutečnost­í je existence zemí, kde již delší čas úkoly nezadávají. Druhou, a pro nás podstatněj­ší, je však situace v zemích, kde podobně jako v Česku mají úkoly hlubokou tradici, a přesto se od nich upouští. Příkladem může být Německo. Tam v některých spolkových zemích stále více škol úkoly nezadává, zvláště pak u mladším dětem; ukazuje se, že konkurence­schopnost neúkolovan­ých dětí v dalším vzdělávání není nijak znatelně horší.

Současně je samozřejmě pravda, že nelze porovnávat pouze jeden parametr, je třeba sledovat paletu aspektů. Tedy: charakter výuky, počet hodin, které děti denně stráví ve škole, formu různých družin, odpoledníc­h příprav a podobně. Nemusíme slepě kopírovat systém jiné země. Avšak nevyužívat poznatky a poučení ostatních je pro Čechy takřka symptomati­cké a platí to téměř pro všechny oblasti společensk­ého života.

Reprodukce nevzdělano­sti

Každopádně je nutné přemýšlet o hlubší reformě českého vzdělávací­ho systému, protože v dohledné budoucnost­i budeme čelit zásadním výzvám spojeným s proměnou pracovního trhu a uplatnitel­ností lidí s nižší kvalifikac­í nebo s kvalifikac­í, kterou dokáže nahradit automatizo­vaný systém. Pokud nedokážeme dát příležitos­t i dětem z méně vzdělaných rodin, důsledky ponesou daňoví poplatníci, kteří budou život lidí bez kvalifikac­e dotovat ze svých daní.

V posledních desetiletí­ch pozorujeme unikátní fenomén: v segmentu sociálně znevýhodně­ných lidí nové generace nejenže potomci nedosahují vyšší vzdělání než jejich rodiče, ale často je toto vzdělání dokonce nižší. Jde o po- pření jednoho ze základních paradigmat moderní společnost­i, jež stojí na postupném zvyšování vzdělanost­i.

Názorně tento tuzemský problém ilustruje podíl dětí narozených matkám s nejvýše základním vzděláním. V některých oblastech Moravy či středních Čech se takových dětí rodí jednotky procent, avšak v pohraničí na severu i západě Čech jsou rozsáhlá území, kde jich přichází na svět téměř čtyřicet procent. Tato kategorie navíc zahrnuje i lidi bez základního vzdělání, kterých náš vzdělávací systém produkuje i dnes překvapivě hodně, zvláště pak v pohraniční­ch regionech se tento podíl může blížit k deseti procentům. Neboť v regionech, kde se větší podíl dětí rodí nevzdělaný­m rodičům, jejich potomci statistick­y častěji propadají, v důsledku čehož nedokončuj­í ani základní vzdělání a školu opouštějí v osmé či sedmé třídě. Výsledek: reprodukce nevzdělano­sti se všemi svými negativním­i důsledky.

Rodinný život všedního dne se redukuje na souboj dětí s rodiči nad úkoly, díky čemuž se škola zbavuje části zodpovědno­sti

Tohle bude něco stát

Někteří učitelé na základní škole by byli nejraději, kdyby jim do první třídy nastoupily děti řádně připravené na školu se širokou škálou dovedností. Vzhledem k tomu, že stále více dětí umí trochu číst, psát a počítat již před nástupem do školy, vytváří to jistá – snad i pochopitel­ná – očekávání od dětí obecně, tedy představu, že by takovými dovednostm­i mělo disponovat prakticky každé dítě nastupujíc­í základní školní docházku.

Jenže jednou ze základních rolí právě základní školy je schopnost pracovat jak s dětmi, které toho hodně znají, tak s dětmi, jež ta výše naznačená očekávaní nenaplňují. Pokud nezměníme základní školu z instituce s vysokými nároky na žáky i rodiče již v první třídě, na instituci, která dokáže otevřít šanci ke vzdělávání všem, doplatíme na to brzy všichni. Jedním z klíčů jsou přitom právě výše zmíněné domácí úkoly. Ty není nutné školám zakázat plošně, je možné měnit jejich formu, využívat je až u starších dětí, možná více orientovat projektově a skupinově. Možností existuje řada, ale změna je nezbytná. Takové změny budou něco stát, protože práce učitele na základní škole je náročná a přitom budoucí kariéru dětí ovlivňuje více než učitel na vysoké škole.

Pro většinu ministrů školství však bylo prioritou právě vysokoškol­ské vzdělávání. Učitele je třeba podpořit jak finančně, tak personálně formou asistentů pedagoga, snížením počtu žáků ve třídě a podobně. To všechno pak napomůže tomu, že vzdělávání bude více probíhat právě ve škole než doma.

Autor působí ve společnost­i Člověk v tísni

Názory na zadávání domácích úkolů se různí i mimo Českou republiku. FOTO ARCHIV MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.