Největší problém bude s učiteli
Předseda Národního akreditačního úřadu Stanislav Labík vysvětluje, co se mění v oblasti vysokoškolských akreditací
Vysoké školy čekají změny. No nejsou světoborné, ale ani tak zanedbatelné, jak by čekal někdo, kdo si všiml, že poslední novela Zákona o vysokých školách změnila způsob akreditace a nahradila akreditační komisi Národním múřadem. V jeho čele stojí profesor Stanislav Labík.
LN Na co vůbec vysoká škola potřebuje akreditaci?
Pokud by neměla akreditaci, nemohla by přijímat uchazeče, vyučovat ani udělovat akademické diplomy. Její studenti by nepožívali ani sociálních výhod, které se ke statutu studujícího vážou. Je ovšem třeba říct, že takto pojímaná akreditace platí v České republice. V jiných státech může být systém akreditací velmi odlišný. Jsou země, kde vysoké školy mohou působit i bez akreditací. Akreditace tam pak slouží například k tomu, že škola může žádat o státní subvence. V USA mohou studenti akreditovaných škol žádat o státní garance svých půjček na studium.
LN Předpokládám ale, že vysoké školy existovaly i před akreditacemi.
Jistě. Akreditace vznikly až jako důsledek masifikace vysokoškolského vzdělávání, když se začal hledat způsob, jak při obrovském růstu počtu studentů udržet nezbytnou kvalitu.
LN Co musel udělat do spuštění nových pravidel – tedy vlastně ještě do nedávna – někdo, kdo chtěl založit vysokou školu?
Musel předložit žádost o udělení státního souhlasu, doložit, že má dostatečné personální, materiální a finanční zajištění. Řečeno jednoduše, musel doložit, že má ideu, plán, kvalitní tým lidí na jeho uskutečňování a ovšem budovu, vybavení.
LN Mění se na tom něco s novelou vysokoškolského zákona?
Ty základní podmínky zůstávají. Snad bychomměli pro informaci čtenářům dodat, že pokud by se zřizovala veřejná vysoká škola, musí k tomu být posvěcení parlamentu. To ale není žádná novinka.
LNA co teď bude nově třeba udělat, když bude chtít škola zřídit další studijní program?
V tom je změna dosti zásadní. Dříve se akreditovaly většinou obory, teď to budou studijní programy. Studijní obory se v souladu s běžnými standardy ve světě ruší.
LN Tady to chce ilustrační příklad – co je studijní program a co obor?
Vezměme třeba stavaře. Studijní program je stavební inženýrství. V jeho rámci však najdeme například na stavební fakultě ČVUT osm oborů: konstrukce pozemních staveb, dopravní stavby, materiálové inženýrství a tak dále.
LN Kolikmáme na českých vysokých školách vlastně studijních oborů?
Více než osm tisíc. Vzhledem k tomu, že se počítají zvlášť prezenční a kombinované obory a také obory v českém a cizím jazyce, je jich reálně něco přes čtyři tisíce.
LN Vzhledem k tomu, že studijní program je širší pojem, dá se předpokládat, že akreditací ubude?
Snahou Národního ho úřadu bude, aby došlo k podstatnému snížení akreditací. Ubude jich ale pouze v případě, že vysoké školy nezačnou překlápět studijní obo- ry víceméně automaticky do studijních programů.
LN Jak jinak ale mohou zachovat obor, jako je třeba to materiálové inženýrství nebo dopravní stavby?
Prostě tím, že vytvoří v rámci studijního programu různé studijní plány. Musí mít ovšem dostatečný společný základ a nelze slučovat obory, které společného jmenovatele nemají.
LN A kdyby někdo chtěl vytvořit další studijní plán, například stavitelství bunkrů?
Každý nový studijní plán se musí předložit akreditačnímu úřadu k posouzení. V případě malých změn ale bude stačit oznámení, což bude jistě podstatně jednodušší. LN Tušíte v tom směru nějaké problémy?
Významný posun budeme muset udělat zejména v učitelských oborech, kde jsou studijní obory spojeny s aprobací. Například v rámci studijního programu učitelství pro střední školy existují studijní obory zaměřené na učitel- ství matematiky, fyziky nebo chemie, biologie a podobně.
LN Jak to vyřešíte, když už se nebudou akreditovat obory, ale jen širší celky, tedy programy?
To právě řešíme. Jednou zmožností je, že by studenti mohli studovat hlavní program, třeba matematiku a vedlejší fyziku. Nicméně o definitivním doporučení, jak akreditovat učitelské studijní programy, se ještě bude muset vést další diskuse.
LN Podívejme se teď na další zásadní změnu, tou je takzvaná institucionální akreditace.
Ano, zákon nově zavádí možnost, aby si vysoké školy na základě institucionální akreditace samy rozhodovaly o tom, které programy budou nabízet. To ale předpokládá, že mají nejen dostatečné personální a materiální zázemí, ale i funkční systém, který dokáže zodpovědně hlídat kvalitu.
LN Jak to poznáte?
Škola bude muset předložit podrobnou zprávu ani ne tak o tom, co bude dělat, ale o tom, co už dělá. Bude se zkoumat, zda má zaveden celý systém hodnocení včetně hodnocení pedagogů studenty, jestli tuto zpětnou vazbu taky potom reflektuje, jestli má zpětnou vazbu od absolventů, případně od jejich zaměstnavatelů. Mimochodem, k tomu, aby škola mohla usilovat o institucionální akreditaci, musí uskutečňovat minimálně deset let alespoň dva studijní programy a minimálně jeden v dané oblasti.
LN Počkejte, v jaké dané oblasti?
V oblasti, pro kterou akreditaci žádá. Protože institucionální akre- ditaci nedostane samozřejmě na budovu, ale pro určitou oblast vzdělávání, například lékařství nebo učitelství.
LN Podívejme se teď na ty změny, které jsou patrné na první pohled. Místo někdejší akreditační komise máme Národní akreditační úřad neboli NAÚ. Proč se toměnilo a v čem se tyto instituce liší?
Podlemého názoru způsobovala z praktického hlediska problémy především dvojkolejnost řízení. O akreditaci rozhodovalo ministerstvo školství jako správní orgán, ale podmínkou pro kladné rozhodnutí bylo souhlasné stanovisko odborného orgánu, tedy akreditační komise. V případě nesouhlasného stanoviska akreditační komise nemohlo ministerstvo akreditaci udělit. Takovéto oddělení správního řízení a vydání odborného stanoviska bylo pociťováno z praktických důvodů jako nepříliš vhodné. Národní akreditační úřad je současně správním i odborným orgánem. Jeho úkolem je vést samostatně řízení, a to dokonce i odvolací řízení, ale současně odborně hodnotit a vydávat expertní stanoviska. V tomto ohledu bude úřad mít výrazně větší pravomoci, ale zároveň samozřejmě i větší zodpovědnost.
LN To je pro čtenáře dost složité. Zeptám se tedy jinak. Když dostane NAÚ žádost o akreditaci nového studijního programu, co bude z jeho strany následovat?
Stanovíme sedmičlennou komisi hodnotitelů.
LN Kde je vezmete?
Máme pro ten případ vytvořen seznam hodnotitelů pro jednotli-
Ne, řadový člen komise dostane za jeden posuzovaný případ čtyři sta korun, ten, kdo píše přímo expertní posudek, dostane dva tisíce. Podobnou částku získá předseda a místopředseda komise. V případě institucionální akreditace se pak honorář navyšuje, protože to je práce ještě o dost složitější. LN Co bude s akreditacemi podle starého zákona, které mají vypršet ještě dřív, než naběhne nový systém?
Novela prodloužila platnost akreditace tam, kde měla končit v následujících třech letech, takže se nemůže stát, že by v nejbližším období akreditace některé škole vypršela a studenti byli ohroženi. Jinou věcí je, že už nebude možné prodloužit akreditace stávajícím studijním oborům. Tento fakt znamená, že studenti, kteří v nich nestihnou před koncem platnosti dostudovat, budou muset studium dokončit v nových studijních programech, které se již nebudou členit na obory. Ze strany Národního akreditačního úřadu uděláme ale vše, aby nepocítili žádnou výraznou změnu a mohli studium dokončovat v zásadě za obdobných podmínek, za kterých byli přijati.
LN Co s žádostmi, které nebyly vyřízeny podle předešlé legislativy?
Neskončená řízení se musí dokončit již podle nové právní úpravy. Tam, kde je to možné, požádal Národní akreditační úřad vysoké školy o doplnění jejich podkladů tak, aby vyhovovaly novým podmínkám. Zákon ale už neumožňuje rozhodnout o akreditaci nebo prodloužení akreditace tam, kde se žádá o studijní obor. U těchto řízení proto rada akreditačního úřadu rozhodla o jejich zastavení.
LN Pomůže škole v institucionální nebo jiné akreditaci, když má akreditaci zahraniční?
Na tuto otázku se nedá jednoduše odpovědět. V zákoně je napsáno, že akreditační úřad může přihlížet k hodnocení vysoké školy některou zahraniční akreditační agenturou. Bude však záviset na mnoha okolnostech. Například půjde o to, o jakou agenturu se jedná, jak kvalitně bude hodnocení provedeno, zda hodnocení bude naplňovat svůj účel, zda jeho průběh a výsledky budou kompatibilní s našimi národními standardy. Pokud se akreditační úřad k výsledku takového hodnocení rozhodne přihlédnout, nebude to z něj samozřejmě v žádném případě snímat odpovědnost za jeho vlastní rozhodnutí.
LN Je známo, že partnerem Národního akreditačního úřadu bude zejména při institucionální akreditaci spíše škola než jednotlivé fakulty. To může přinést určité napětí zejména v případě velkých fakult, jako jsou třeba právnické nebo filozofické, ale třeba i strojní. Ty byly totiž zvyklé jednat hodně autonomně.
Máte pravdu, ale jde o záměr zákonodárce. Já jsem přesvědčen, že kdyby to takto fungovalo už dřív, například známé problémy na plzeňských právech by byla vyřešila Západočeská univerzita sama.
Snahou bude, aby se výrazně snížil počet akreditací. Ubude jich ale, jen pokud školy nezačnou překlápět studijní obory do studijních programů. Vysoké školy si na základě institucionální akreditace mohou rozhodnout, které studijní programy budou nabízet
LN Které školy mají podle vás největší šanci získat institucionální akreditace?
Vím, že na tom pracují ty dvě největší, tedy Univerzita Karlova a Masarykova univerzita, ale bezpochyby bude mít stejnou ctižádost i několik dalších. Předpokládám, že první žádosti dostaneme v druhé polovině roku 2017. My pak máme 150 dní na posouzení. Pohov si nebudeme moci dát ale skoro nikdy. V roce 2019 vyprší akreditace asi dvěma tisícům oborů, což znamená, že vysoké školy budou přijímat do nových studijních programů. Budou tedy potřebovat mít je akreditovány alespoň v polovině roku 2018. V té době bude nápor na činnost Národního akreditačního úřadu pravděpodobně obrovský.