Divadlo, které se doopravdy stalo
Workshop přibližuje téma kolektivizace zemědělství žákům osmých a devátých tříd
Co všechno si nechá člověk líbit, když je mu svoboda ukrajována po kouscích výměnou za jistoty a kolektivní zodpovědnost. Jak velká je osobní statečnost, když musíte brát ohled na svoji rodinu. A proč nevyužít příležitosti, která sice ke všem není právě fér, ale zrovna pro vás představuje skvělou nabídku? To nejsou zdaleka všechny otázky, na které hledají žáci osmých a devátých tříd odpovědi společně s lektory workshopu nazvaného Den, kdy se mlčelo. Pořádá ho pro ně nezisková organizace Post Bellum.
V prostorách Národního zemědělského muzea, kde workshop probíhá, to na začátku ještě trochu hučí. Školáci se usazují na židle rozmístěné v kruhu, doříkávají poslední vtípky z metra, ti netrpěliví začínají svačit. První pokyny jsou čistě organizační. „Když mám na sobě zástěru, jsem v roli a hraju jednu z postav, když ji sundám, vystupuju z role a jsem Majda, lektorka,“vysvětluje Magdalena Benešová, která společně s Jakubem Pánkem workshop vede. Následuje rozdělení do rodin a rozdání rolí – Jehlíkovi, Mastní, Bajerovi, Pihlíkovi... Každý účastník workshopu dostává papír s popisem své postavy. Je to jedna vesnice, kde se všichni navzájem znají, společně přežili válku a nyní vstupují do poválečných let.
Marta Pihlíková, 19 let, děvečka, dosažené vzdělání 8 tříd. Dcera Lucie, 2 roky. Charakteristika je doplněna popisem: „Milé pracovité děvče. S manželem nevyjdou z jednoho platu, proto i s dvouletým dítětem pomáhá na statku u Jehlíků. To, co říkají komunisté, se jí vlastně líbí, volila je.“Kylián Pihlík, švec, pomocná síla v zemědělství. „Za války totálně nasazen v Německu, po válce se oženil s Martou, chtěl s ní vybudovat vlastní skvělý domov. Zatím se to ale nedaří. Volil sociální stranu, komunistům nevěří, jejich sliby zní až moc dobře.“
Celý příběh je postaven na skutečných reáliích existující vesnice s využitím poznatků o životě a poměrech jednotlivých rodin. Organizující neziskovka Post Bellum má inspirace dost. Od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů dvacátého století a uchovává je ve sbírce Paměť národa.
Zastřelí krávy, potom sebe
„Chtěli bychom, abyste si sedli k sobě tak, jak patříte do rodin, a také abyste si vybudovali své domovy, statky, hospodářství,“vysvětlují lektoři a rozdávají jednotlivým skupinkám archy papíru. Někde jsou hotovi rychle: malý dům, žádné hospodářství, pár slepic a kočka. Bajerovi. Nově vzniklá rodina sedí a sleduje sou- Vžít se do situace statkáře i komunisty
sedy, jak si vymalovávají políčka a vyrovnávají figurky krav, prasat a ovcí do velkých stád. V téhle fázi se děti pomalu ztotožňují se svojí novou rolí, otrkávají se v rodině, kde se někdy stává vůdčí postavou matka, jinde otec. Na začátku je to pro pozorovatele možná trochu pomalé, lektoři ale pracují promyšleně, nechávají žáky sníst jejich svačiny, aby je už nic dalšího nerušilo, a pomalu je vtahují do děje.
Povídání o době po válce, porovnávání, co kdo ví, co mu řekli doma a co se učil ve škole, doplňují dobové deníky a úryvky z černobílých filmů. Víte, kdo to je? „Klement Gottwald,“poznávají žáci. Celý workshop probíhá v prostorách těsně sousedících s výstavou „Rozkulačeno – půl století represe selského stavu“a dobře sem tak tematicky zapadá. Lektoři si oblékají zástěru, sako, čepici a stávají se sourozenci, sousedy našich rodin. Jejich dialog není žádným dramatickým uměním, je to vlastně improvizovaná přehrávka rozhovoru bratra se sestrou, z nichž každý má jiné názory, i to zbavuje děti ostychu. Až budou na řadě, některé z nich si samy vypůjčí kousky kostýmů. To je jeden z kladů celého workshopu, zapojuje děti do hry pomalu, nenápadně a hlavně nenásilně. Kdo chce, může se tu řečnicky doslova vyřádit, kdo ne, nechá zážitek minout, ale třeba potom sedne doma k internetu a bude hledat informace o době před sedmdesáti lety.
Na filmovém plátně jde právě sedlák, kterému hrozí vstupem do družstva. Vejde do chléva a zastřelí nejprve krávy a potom sebe. „Je to jedno z nejsilnějších míst celého příběhu; pro děti, hlavně ty pražské, bývá obvykle nepochopitelné, že nějaké krávy mohly někomu stát za takový čin,“vypráví mi Magdalena Benešová. Také si v tu chvíli uvědomí, že to skutečně nebyla legrace. „Já myslím, že to mělo smysl, že to udělal. On už prostě nevěděl, jak se bránit, tak aspoň chtěl, aby se o tom psalo,“uvažuje jedna z dívek. „A myslíš, že se o tom někdo někdy dozvěděl? Že se o tom třeba psalo?“namítá její spolužák. Rozvíjí se diskuse, zda měl krávy do družstva dát, ale sám nevstupovat, nebo vstoupit, aby si mohl dohlédnout na to, že se o ně dobře starají. „Když ale on přece do toho družstva nechtěl,“namítají děti. Příběh pokračuje, lektoři netrvají na tom, aby se všichni na všem shodli, důležité je přemýšlet, hledat souvislosti, ptát se.
Čtyři hodiny v rozkulačené vesnici
Při čtení anotace o workshopu se nabízí otázka, jak lektoři docílí toho, že některé děti opravdu do družstva fiktivně vstoupí. Nebo že komunisté vyhrají volby. Lektoři pracují s emocemi účastníků. „Někdy jsou jednoznačně proti
a nevstoupí, trvají si na svém. Jindy se přidávají. Pro průběh workshopu je to jedno, není to postavené na tom, jak to dopadne,“říká Jakub Pánek. Jak to tedy zkouší? Používají všechny dostupné metody. Sliby a výhody: nebudete muset vstávat každý den ve čtyři ráno; výhrůžky: zvýšíme vám dávky; nátlakové akce. Člověk se ani nenaděje a rodina z jednoho statku je vystěhována, v jejích chlévech najednou hospodaří ti, kterým dávala práci. Dokonce ani mléko pro dítě jim sousedi na cestu nedají. Nejbohatší odolávají. A tak si pro ně přijde Státní bezpečnost. Plánování převratu. Nezákonné spolčování. Podrývání státu, zní obvinění. Než se udání vyšetří, bude potřeba se o jejich kravky a prasata postarat. Jestli se vůbec ještě vrátí.
Ve vesnici probíhají volby. Je jen na dětech, zda vstoupí do své role a volí tak, jak by volila postava, již hrají, nebo zda se rozhodují jako školáci z 21. století. Ani to není důležité. Důležitá je atmosféra a souvislosti; v sále je už dávno šero, člověk ho intenzivně vnímá. Rozkulačenou vesnicí se valí mlha „světlých zítřků“a novodobých křivd.
Zhruba po čtyřech hodinách je příběh u konce. Žáci i lektoři sundávají zástěry, čepice, saka a sedají si společně do kruhu. „Mívají námitky, ale tohle odstoupení od role je důležité, někdy si ani neuvědomí, jak moc jsou příběhem zasaženi,“říká Magdalena. Každý dostane slovo, aby řekl krátké hodnocení. „To byl teror, pořád poslouchat jednoho člověka. Bylo to deprimující, jak nám pořád říkali, co musíme dělat. Já jsem je nevolil, ale žít v té době, nevím, jestli bych jednal stejně. Zaujalo mě, že komunisti byli chytří, že je do toho družstva prostě dostali. Je strašný, že jim takhle mohli vzít majetek. Tady byla výhoda, že jsme si z toho pořád mohli dělat legraci. To tenkrát určitě nešlo. Přišlo mi hrozné, že lidé nevěděli, jaké to bude mít následky. Tak snad si to budou pamatovat.“
Autorka je stálá spolupracovnice Akademie LN