Naděje, či zkáza říše?

Následník trůnu František Ferdinand plánoval reformu monarchie, jeho smrt spustila světovou válku

Synovec Františka Josefa I. a od roku 1896 jeho oficiální následník František Ferdinand d’Este je u nás překvapivě populární. Důvodem je jak budování jeho rodinného sídla Konopiště „uprostřed českého lidu“, tak především sňatek s českou hraběnkou Žofií Chotkovou, která však byla pouze hraběnkou z Čech, nikoliv Češkou v národním slova smyslu.

Pozitivnímu obrazu jistě nahrála i následníkova tragická smrt v Sarajevu, stejně jako idealizovaná filmová zpracování jeho života Sarajevským atentátem s Christopherem Plummerem počínaje a konče Járou Cimrmanem ležícím, spícím s Petrem Čepkem. Svůj díl popularity jistě přineslo i benešovské pivo Ferdinand. Na oblíbenosti tohoto Habsburka kupodivu neubralo ani to, že prý proháněl na Konopišti stařeny s klestím, ani jeho maniakální záliba v lovu, který se zvrhával spíš v jatka, o čemž svědčí statisíce trofejí.

Opovrhoval demokracií, zvažoval ale změny v uspořádání říše

Zajímavý je i skutečný následníkův život. Díky pohádkovému dědictví po příbuzných z italské Modeny (odtud predikát d’Este) se stal již v mládí finančně nezávislým. Mohl tak realizovat nejen přestavby svých četných zámků (Konopiště, Chlum u Třeboně, Artstetten, Blühnbach, vídeňský Belveder), ale i své sběratelské a botanické záliby či cestování.

Na druhou stranu mu život přinášel těžké zkoušky, ve kterých ale obstál. V dětství nejprve přišel o matku, kterou mu však nahradila citlivá macecha. Po matce zdědil plicní tuberkulózu, již nakonec zdolal nejen pobytem v teplých krajích (uskutečnil cestu kolem světa), ale též železnou vůlí. Těžkým okamžikem bylo také prosazení sňatku s milovanou Sofi, přestože její „nízký původ“jejich potomky připravil o nárok na trůn. Všechny tyto zkoušky jej zocelily.

Politicky byl František Ferdinand mnohem konzervativnější nežli jeho císařský strýc. Demokracií opovrhoval a občanské politiky nesnášel, protože jim nemohl poroučet. Navíc trpěl sklony ke klerikalismu a nesnášel odpor. Špatným předpokladem pro budoucí vládnutí bylo i to, že podceňoval sílu nacionalismu a naivně se domníval, že jej může zlomit ve prospěch unifikovaného „rakušanství“.

Pověstná byla zejména jeho nechuť

k Maďarům. Vadila mu nejen jejich řeč, ale především rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, které z jednotné říše učinilo nevyzpytatelné soustátí. Maďaři si následníkovy nelásky byli vědomi a netajili se nadějí, že se kvůli tuberkulóze nástupu na trůn nedožije.

Přestože v následníkových politických představách o budoucím uspořádání říše zůstává mnoho nejasného, je zřejmé, že se intenzivně zabýval otázkou reforem. Promýšlel jak možnost federalizace na základě malých etnických celků, tak trialismus („Rakousko-Uhersko-Chorvatsko“) či samozřejmě i obnovení centralizovaného státu. Neznámou však zůstává nejen to, jaký model by si nakonec vybral, ale i to, jak by se vypořádal s odporem Maďarů.

O přípravách na politický i vojenský střet s nimi svědčí, že se radil s uherskými Rumuny (s příznivcem federalizace Aurelem Popovicim) či Slováky (s Milanem Hodžou, pozdějším předsedou vlády ČSR).

Byl proti válce, protože věděl, že na ni habsburská říše nemá dost sil

Do jeho okruhu poradců však patřila i česká aristokracie, s níž si rozuměl a často ji k sobě zval. Nejblíže měl k vinořskému Ottokaru Czerninovi, válečnému ministru zahraničí. Blízký mu byl i děčínský švagr Jaroslav Thun, který se později stal poručníkem následníkových sirotků. Z českých občanských politiků do následníkova okruhu ovšem nikdo nepatřil, byť Karel Kramář o to jistou dobu

marně usiloval, např. prostřednictvím následníkova rodinného lékaře, primáře benešovské nemocnice Karla Teunera.

Jestliže o výsledné podobě následníkem zamýšlených vnitřních reforem můžeme jen spekulovat, o jeho názorech na zahraniční politiku víme jistě to, že si rozhodně nepřál válku. Ne snad proto, že by byl pacifista. Byl si však dobře vědom toho, že jakákoli válka se dá vést jen s vnitřně silným a stabilizovaným státem. K tomu ovšem říše jeho stařičkého strýce měla velmi daleko. Následníkova smrt rukou vrahů tak paradoxně vedla k tomu, co si sám – v tu dobu – nepřál: k vypuknutí války, v jejímž důsledku se následníkem kýžené císařské dědictví rozplynulo vniveč.