Osvětáři všech zemí...

Až se můj nejmladší syn stane diktátorem celého vesmíru, zakáže veřejný zpěv vánoční písně Narodil se Kristus Pán. Pokuty budou drakonické, budoucího despotu neobměkčí, ani když mu vysvětlujete, že ti lidé vyjadřují radost z oslav Spasitelova narození. Naopak, mladý pán chce být ještě přísnější na ty, kteří dokonce ani neznají slova druhé sloky, natož následujících. Ty by rovnou zavíral. Předpokládám, že seznam zákazů našeho kruťase se bude nějaký čas rozrůstat, aby jej v určitém věku navždy zavrhl. Alespoň doufám.

REZONANCE

Nemá smysl kádrovat nejen spontánní zpěv lidí, kteří jsou spíš trénovaní v běhání než ve sborovém zpěvu (častěji běhají pro zdraví, než chodí zpívat, a už vůbec ne do kostela). Neměli bychom kádrovat ani posluchače v koncertní síni. Recenzent koncertu České filharmonie, která svým příznivcům před pár dny nabídla symfonii Turangalila Oliviera Messiaena, má za to, že odchod ze sálu „je naprostá neúcta jak k hudebníkům, tak ke skladbě samé“. Inu, posluchač je v tomhle pojetí jaksi povinen setrvat, aby byl „povznesen“. Chápeme recenzenta osvětáře i posluchače České filharmonie, uvyklé spíš na Dvořáka či Čajkovského než na Messiaena, natož na něco divočejšího. Ale takhle by se koncertní publikum nemělo vnímat nikdy.

Posluchači mají k návštěvě koncertu své důvody, které nikdo nezkontroluje. S tím nehnou recenzenti ani hudebníci. Na jednom koncertě vedle mne seděl pán v bundě, rozvalen v sedadle, ruce zkřížené na prsou. Neprojevil se, jedinkrát nezatleskal, neusmál se, neušklíbl. Zůstal do konce a se stejnou pokerovou tváří i odešel. Byl to správný posluchač? Byl spokojen, či znechucen? To se nikdy nedovíme. Osvětář si mohl udělat čárku, pán byl akulturován.

Naštěstí nám do hlav nikdo nevleze, takže klidně odcházejte. Než se trápit koncertem, lepší se v tichu procházet.

Ono by se vidělo, kdyby někdo nabídl vracení vstupného každému, kdo neprožije „umělecký zážitek“, kolik z nás je inertních.