Tradice mizí. Mazlíčci nesmí trpět
Jeho pronikavý, rezonující zvuk nemine nikoho, kdo se při návštěvě Japonska vypraví do některé z tradičních čajoven v květinových čtvrtích na vystoupení elegantních společnic. Ladné performance gejš provází tóny šamisenu po staletí, stejně jako tradiční japonské divadlo či lidové písně.
Přesto dnes výroba této dlouhokrké třístrunné loutny, kterou hráč rozeznívá velkým trsátkem, pomalu mizí. Zatímco ještě před 40 lety se v ostrovním císařství na jejich prodej specializovalo asi 700 obchodů, v současnosti se jejich počet pohybuje jen okolo 200 až 300. Většinou přitom do prodeje míří kusy z druhé ruky. Nových šamisenů se v celé zemi prodají ročně jen asi dva tisíce.
Zručných výrobců nástroje, který zpravidla tvoří trio s flétnou šakuhači a kotem, nástrojem podobným stolové citeře, ubývá. Mladí o řemeslo, které se tradičně předává v rodině z generace na generaci, v dnešní době již tolik nejeví zájem. Je tu ale ještě přinejmenším jeden důvod – tělo loutny bývá totiž podle zvyklosti potaženo kočičí nebo psí kůží.
„Lidé dnes po celém světě chovají psy a kočky jako domácímazlíčky. Jak asi tušíte, používání jejich kůží není zrovna něco, co by bylo vnímáno pozitivně,“vysvětloval listu The Japan Times 63letý Sakiči Kineja, jehož rodina vládne umění hry na šamisen už po sedm generací.
Koza nebo klokan nestačí
Zatímco v dobách minulých brázdili ulice japonských měst lovci mající spadeno na toulavé kočky a psy, jejichž kůže pak prodávali řemeslníkům, dnes se tradiční výrobci musí spoléhat na dovoz z ciziny, zpravidla z Číny. Nejobyčejnější šamiseny bývají potaženy psí kůží a jsou určeny pro žáky. Teprve na kusy pro profesionální hráče, jejichž těla bývají ze vzácných dřev, míří většinou jemnější kočičí kůže.
Nástroj, jehož historie sahá do 16. století, tak v posledních letech provází i zájem některých badatelů experimentujících s jinými – společensky akceptovatelnějšími – materiály. Na tokijské univerzitě již zkoušeli rozeznít šamisen potažený třeba kozí či klokaní kůží a také syntetickými materiály. Zastánci tradiční výroby ale pokaždé argumentovali, že se co do tónů, které takové nástroje vydávají, klasickým nevyrovnají. Už několikrát také adresovali vládě v Tokiu petice, aby jim pomohla tradici zachránit. Zatím marně.
S blížící se olympiádou, která se v japonské metropoli uskuteční v roce 2020, lze přitom očekávat, že dilema v podobě zachování tradic na straně jedné a ke zvířatům ohleduplné výrobě na straně druhé jen tak nezmizí. Sportovní klání totiž bude zároveň i přehlídkou japonské kultury, od úvodního ceremoniálu až po ten závěrečný. A šamisen na nich jistě chybět nebude. mia
K Japonsku patří šamisen stejně neodmyslitelně jako ladné ručky gejš, které rozeznívají jeho struny. Výroba tohoto nástroje ale skomírá. I proto, že tradiční potahování kůží z koček a psů budí negativní reakce.