Rozdělení společnosti je přirozené
Tvrdí dirigent Miroslav Jirounek, jeden z prvních a nejmladších signatářů Charty 77
Jsme nasáklí čtyřiceti lety lhaní, devastace společnosti trvala příliš dlouho a obnova kultury národa je prací na několik generací. Takže jsem opravdu nečekal, že se lidé začnou mávnutím kouzelného proutku chovat slušně, kulturně a odpovědně. Pokud mě něco překvapilo, pak asi jen ta cynická a bezostyšná rychlost, s jakou političtí šíbři starého režimu vyměnili místa ředitelů a náměstků za pozice jednatelů a členů představenstev a dozorčích rad.
Neměli pravomoci jim v tom zabránit. Prostě ti u moci došli dříve se zápisem na rejstříkový soud. Nikdo jiný to ani udělat nemohl. lywoodský herec, to bude průser!“A co se stalo? Byl jedním z nejlepších amerických prezidentů. Takže já si počkám, jakým způsobem se bude chovat Donald Trump, ale vůbec to nepovažuji za tragédii. Amerika si ho zvolila, tak buďme demokraty a respektujme to. Tečka. A navíc v prvních týdnech po svém vítězství ve volbách se nechová vůbec špatně, zavolal například tchajwanské prezidentce a řekl, že sice chápe, co je politika jednotné Číny, ale neví, proč by se tím Amerika měla řídit. To je výborný signál, přesně to potřebují expandující režimy slyšet.
A totéž brexit – byla to vůle Britů a není to žádný průšvih. No a co, že Velká Británie vystoupí z Evropské unie? Francie zablokovala její vstup do Unie vícekrát a Britové to celkem bez úhony přežili. Třeba Britové za pár let usoudí, že chtějí zpět, kdo ví?
Ono se teď stále mluví o rozdělené společnosti, ale rozdělení společnosti je přece přirozená věc, není na něm nic špatného, pokud si lidé nezačnou názorové rozdíly vysvětlovat baseballovou pálkou. To, co skutečně chybí, je kvalitní, argumenty podložená debata. To je jádro demokracie a tomu se musíme učit především. Namísto toho zabředáme do výčitek, nemluvíme k věci, problémy okecáváme. Mimo jiné proto, že jsme všichni tak trochu namočeni a nasáklí těmi čtyřiceti lety nestoudného lhaní.
V předchozím režimu. Předstírali jsme, lhali a kradli. Všichni. Když nebyl v drogerii několik týdnů toaletní papír, ukradl jsem ho v Anežském klášteře; dokonce dva balíčky.
Nejen z toho – máme za sebou i 25 let ve svobodné společnosti. Ve vzduchu ale visí stále to komunistické buranství, ta tichá a iracionální nenávist k elitám společnosti. Přitom elitám bylo za posledních 60 let pouštěno nejvíce žilou a jejich nepřítomnost nám chybí. Česká společnost je přitom velmi demokratická, člověk tu může vystudovat a prosadit se z ničeho a je respektován.
„Nechci znít chmurně, nové možnosti jsou úžasné. Otevřely se hranice, lidé mohou studovat, co chtějí, informační propojenost se světem je naprostá. To byl přece náš sen,“říká dirigent Miroslav Jirounek (1955), muž, který v lednu 1977 ve svých 21 letech podepsal Chartu, aby následně pracoval jako topič v Anežském klášteře a dálkově při práci v kotelně studoval konzervatoř.
Respektováni jsou všichni a my jen tušíme, kdo jsou jeho voliči. Miloš Zeman je, nejen podle mého mínění, člověk v terminálním stadiu rozpadu osobnosti, jehož průvodním jevem je nedostatek sebereflexe.
Je to intuitivní vzpoura. Nahlédli do světa otevřených informací, ve studiu a v zaměstnání se po nich požaduje věcné plnění úkolů a pak si zapnou televizi a vidí politika, jak se kroutí, vyhýbá přímé odpovědi nebo přímo lže. Vidí, že stranická disciplína (komunisti tomu říkali demokratický centralismus) je více než osobní odpovědnost. Vidí, že poslanec, který nedržel basu se svým klubem, je ostrakizován a vylučován. Přitom od dob opoziční smlouvy je svobodná soutěž politických ideí a stran ponížena na frašku. Dnes už i na krajské úrovni vytváří koalici téměř každý s každým, zvláště když chce vyšachovat někoho třetího.
Až těm dnešním mladým ale bude 70 let, slušná demokracie tu bude.
Já v to ale opravdu upřímně věřím. Od roku 1994 děláme s několika ekumenickými přáteli Křesťanskou akademii v Mladé Boleslavi. Po nadšení v první polovině 90. let se zdálo, že zájem mají hlavně lidé z církevních kruhů. V posledních dvou až třech letech ale přichází řada mladých lidí, přijedou třeba i ze vzdálenějších míst a jejich zájem je opravdový, protože společenský kvas se nedá zadržet. Když se Václav Klaus s despektem a ironickým úšklebkem vyjadřoval o lidech, kteří zdůrazňovali původní a nezastupitelný význam mravních hodnot pro společnost, naznačoval zároveň, že oni, tj. vzdělaní ekonomové a technokrati, vědí, jak řídit společnost. Dnes, po 25 letech, zažíváme takříkajíc v přímém přenosu, že společnost se bez mravního étosu spravovat dost dobře nedá. Začínáme si uvědomovat, že lidský život má hlubší smysl a že mravní hodnoty nejsou ničím jiným než výrazem jeho hledání. To je to, co nastupující generaci nejvíce chybí, a v tom je moje naděje, že si pro tyto hodnoty půjde a třeba pro ně i něco obětuje.