Čím více přání, tím jsme chudší
Pro dnešní postfaktickou dobu, která už trumfla ničením hodnot dobu postmoderní, se spíše hodí Satanovo Nebudu sloužit!
těla obývají náš povrch, především však útroby. Jak z jejich přezdívky vyplývá, jsou s námi od nepaměti, čerstvě jsme je teprve objevili. K čemu nám slouží půldruhého kila mikrobů ve střevě?
Za prvé pomáhají zpracovat potravu a vyrobit z ní energii, ale i další cenné produkty, jako jsou vitaminy, omega mastné kyseliny a další, za druhé ve složité interakci s imunitním systémem chrání náš organismus a za třetí ve spolupráci s bohatou nervovou pletení uloženou ve střevní stěně spolupracují na našem řízení.
Ano, pomáhá nás zřejmě řídit i tenkohlavec prasečí, jenž se teď zkouší k léčení dětského autismu. V úplné tmě našeho nitra, vnitřku, který nám nepatří, protože organismem prochází podobně jako dírka korálkem, vzniká více než polovina mozkové chemie, včetně slavné a uctívané molekuly serotoninu. Současně se dozvídáme, že jsme – zejména za uplynulé půlstoletí – dali svým malým starým přátelům pěkně zabrat. Svědčí o tom třeba hojně citovaná epidemiologická studie srovnávající stravovací zvyky a složení střevní mikroflóry a jejích produktů u dětí z Burkina Faso a Florencie.
Jídelníček afrických dětí pozůstává z prosa, manioku, pálivých kaší z místní zeleniny, fazolí, občas kuřete a termitů pojídaných v období dešťů. Florentské děti jedí především pizzu, těstoviny, maso, sýry, cereálie, chipsy, zmrzlinu a zapíjejí to sladkou limonádou. Těmto rozdílům odpovídají i rozdíly vmikrobiomu. A také produkce molekul je jiná.
Co se týká protektivních mastných kyselin s krátkým řetězcem, produkuje jich bakteriom afrických dětí téměř třikrát více než italských. Proto jsou patogenní kmeny ve střevech, zejména Klebsiella a Escherichia, v Africe zastoupeny mnohem méně – klebsiel mají evropské děti až osmkrát více.
Eichmann a Milgram
Protože bych mohl skončit jako hrdina Němcovy soudničky pan Bufka, jenž „chodí a hlásá, že člověk rozložen chemicky, není nic víc než pár pytlíků soli, několik kil cukru, kousek železa, něco škrobu a nějaký ten tuk“, a propadnout hluboké melancholii a skončit v hospodě s argumentem, že je nesmysl, aby kyselina máslová platila jiné kyselině 15 piv, přeladím na jiný úhel pohledu – na současný vrchol vývoje, jenž je mírou všeho. Vrátím se také, ale jen do minulého století.
Patnáct let po skončení druhé světové války dopadli příslušníci izraelské tajné služby Mossad v Argentině Adolfa Eichmanna a unesli ho do Jeruzaléma, kde proběhl s vrchním architektem konečného řešení židovské otázky regulérní soudní proces. Celou dobu se obžalovaný válečný zločinec hájil tím, že je nevinný, že to všechno nevymyslel, že jen poslouchal rozkazy svých nadřízených.
Nakonec ho sice pověsili, ale tento problém nedal spát psychologovi z Yaleovy univerzity v New Haven Stanleymu Milgramovi (1933–1984). Vmazaně sestaveném pokusu systémem „podraz“dokázal, že dvě třetiny takzvaně normálních lidí jsou schopné pod tlakem nijak významné autority páchat zvěrstva, která by je samotné nejspíš nikdy nenapadla.
Američané, kteří se elektřiny bojí natolik, že dodnes používají 110voltovou síť, byli schopní pouštět do svých bližních 450 voltů bez ohledu na jejich prosby, protesty, nářky a nakonec zatraceně srozumitelné mlčení. A to jen proto, že jim v experimentální situaci, při hodinové mzdě pět dolarů, nějaký člověk v bílém plášti říkal: musíte pokračovat.
Při opakovaných pokusech po celém světě to bylo s poslušnými podobné, jen v Německu jich bylo o něco víc – 80 procent. Tam se také nedávno odehrál kuriózní případ, kdy řidič vjel třikrát za sebou do jednosměrky v protisměru a boural, „neboť mu to nařídila palubní navigace“.
Patřím-li do té třetiny, která řekne ne, vysloužím si titul nepřítele společnosti a destruktivního opozičníka? V jistém společenství jistě ano, zejména když své ne budu říkat nahlas.
Podstata lidského jednání
Milgram nepochybně věděl, že jeho pokus nesplňuje beze zbytku etické nároky kladené na tyto aktivity, proto hned po skončení každého experimentu a pak ještě po roce udělal s účastníky to, čemu se dnes říká „debriefing“– vysvětlil jim, že jejich obětí byl s univerzitou smluvený, dobře placený najatý herec, žádný proud v zařízení nebyl, takže se – hehehe – nikomu nic nestalo. A oni byli spokojení, jak s tím, že posloužili vědě, tak s tím, že se nikomu nic nestalo, a neměli z toho, jaké prasárny by nejen v pokusu, ale i ve skutečnosti dělali, ani bezprostředně, a tím méně po roce nikterak špatné pocity.
Milgram z toho vyvodil závěry o podstatě lidského jednání, jež shrnul ve stati The Perils of Obedience (Rizika poslušnosti). Víceméně uvěřil Eichmannovu tvrzení, a stal se i proto obhájcem vojáků z Vietnamu, kteří tam na různých místech, například v My Lai, spáchali různé věci označené posléze právem za válečné zločiny.
Kolik lidí se chová ve stylu Renčínovy kresby a pod transparentem s nápisem „Už nikdy jako ovce“svorně vyráží své „béééé“? Four legs good, two legs bad. Podle Milgramova pokusu jsou to dvě třetiny, podle stanfordského vězeňského experimentu uskutečněného zhruba o deset let později to byli všichni jeho účastníci včetně amerického psychologa Philipa Zimbarda, který jej vymyslel, spustil a jenž měl na jeho průběh dohlížet.
Psycholog Stanley Milgram ve svém pokusu dokázal, že dvě třetiny takzvaně normálních lidí jsou schopné pod tlakem nijak významné autority páchat zvěrstva, jež by je samotné nejspíš nikdy nenapadla
Zimbardo a láska
Zimbardo si vymyslel, že lidské jednání je určováno sociální rolí, kterou člověk zastává nebo jež je mu přidělena, a chtěl tuto tezi prokázat v pokusu, jenž do té doby sociálně zcela jinde zařazeným mladým lidem přidělil extrémní role vězňů nebo jejich hlídačů. Mezi svými posluchači vybral z více než stovky přihlášených 24 osobnostně nejzralejších, které rozdělil losem na zmíněné dvě party. S místní policií se dohodl na spolupráci a na pozemku univerzity postavil maketu vězení.
V den D přijeli pro vybraných dvanáct vězňů policajti, obvinili je a zatkli se všemi ciráty, jež k tomu patřily, a odvezli do „vězení“v univerzitním kampusu, kde na ně čekali jejich spolužáci maskovaní jako bachaři. Navíc byli vězni ozdobeni černými brýlemi, aby neměli oční kontakt.
Navzdory osobnostní zralosti se začali účastníci obou skupin záhy chovat jako pitomci, vězeňští strážní postupně přitvrzovali metody až za hranici sadistické šikany, zatímco vězni osnovali vzpoury a škodili si. Situace houstla a Zimbardo – zcela pohlcený událostmi a utopený v jejich víru – byl už připraven volat na pomoc Národní gardu a policii z Palo Alto. Měl štěstí, neboť dřív, než se mohl vědecky totálně blamovat, zachránila ho láska.
Šestý den dorazila na místo zamilovaná studentka Christine Maslachová, a když viděla, co viděla, ohlásila překvapenému Zimbardovi u večeře: Buď já, nebo tohle zvěrstvo! K nějakému kulatému výročí tohoto činu ji zpovídali novináři a jeden z nich poznamenal, že to musela být velká odvaha postavit se takové autoritě, navíc z pozice studentky. Odpověděla, že to bylo tak hnusné, že jí z toho bylo na zvracení, že by to musel udělat každý. Nevím.
Sociální role
Na nacistickém projektu eutanazie nazvaném T4 podle hlavní adresy v Tiergasse spolupracovali lékaři bez ohledu na to, že kvůli požadované rychlosti likvidace zplynovaných (až se od nich kouřilo) z komínů krematorií vylétávaly vlasy spalovaných těl. Všichni si to tehdy pochvalovali jako užitečný eugenický postup, jen pár farářů bylo proti. Všeobecný odpor se zvedl, až proskočila fáma, že stejně bude zacházeno s raněnými vojáky – beznadějnými invalidy, pro něž není cesty zpět mezi zdravé. Ti, na rozdíl od bláznů, mentálně defektních a dalších méněcenných osob odložených do ústavů, měli blízké.
V programovém prohlášení Strany mírného pokroku v mezích zákona je v §4 požadavek na zřízení státních vychovávacích ústavů pro slabomyslné poslance s dodatkem: co je to poslanec, ví každý, a který z nich je slabomyslný, ví také každý. Dodnes mi není jasné, zda je to sociální rolí, zdmi té či oné instituce, nebo Petrovým principem nekompetence – lidé, kteří prokázali schopnost na lokální úrovni, selhávají a mentálně krachují (nemluvím o charakteru) na postech o dva stupně vyšších. Sociální roli se zdá potvrzovat Zimbardův pokus a podle této teorie by zaujali noví funkcionáři roli svých předchůdců.
Pro teorii „prokletých budov“například mluví, že vedle ministerstva zdravotnictví vede ulice Na Moráni, což signalizuje, že toto místo patří Moraně. Dobrou pověst nemá ani Faustův dům nedaleko, ani Emauzy, kde se zpočátku paktovali mniši s čerty. Za Rudolfa II. zde byl posledním kališnickým opatem Matouš Benešovský, dosazený poté, co císaři slíbil přechod ke katolictví, v čemž ho zklamal, neboť se oženil, a klášter se pod jeho vedením proměnil spíše v zábavní hostinec.
V zahradě kláštera dal údajně zřídit kuželník, „střílelo se tam po ptáku“a hosty všestranně obsluhovaly sestry Prasátkovy. V době reálného socialismu zde dokonce hřadovala ČSAV! Petrův princip vychází z byrokratického systému povyšování, až povyšovaný dosáhne funkce, pro niž je absolutně nekompetentní, ale současně nesesaditelný.
Touha po moci
Tolik o těch, kteří se dostávají na vedoucí posty, k čemuž pomáhá značná dávka psychopatických rysů, pod nimiž si ale nesmíme představovat hlavně antisociální charakteristiky, nýbrž absenci strachu. Většinu těch, kteří směřují na posty velitelů, mnohem více motivuje touha po moci, maskovaná zdatně pomocí, než pozvednutí úrovně společenství, z něhož vyšli.
Podle množství vnitřní agresivity se pak stávají jednoznačnými predátory typu Richarda III., nebo parazity pokrytecky líbezného charakteru, udělujícími milosti těm, kdo jim pomohli nahoru buď proto, že se bojí je zlikvidovat, či proto, že mohou do budoucnosti počítat s jejich vytrvalým vysáváním. Kupodivu, nebo zákonitě na základě poznaných pravd sociální psychologie – vůdce plus stádo představují vzorec, jenž většině vyhovuje.
V demokracii to znamená, že dostatečně silný vůdce může tento systém během týdne po vyhraných volbách změnit lege artis v diktaturu. Protože bylo komunis- tům v roce 1948 jasné, že příští volby takto jednoznačně pro ně nedopadnou, bylo nutné zinscenovat Vítězný únor. Když se dvě třetiny ovcí probudily, bylo pozdě. Protesty proti ožebračení měnovou reformou nebylo těžké potlačit a nadějím mladých vlků po 20 letech s pomocí dalších zneklidněných představitelů tábora míru snadno zakroutil krkem soudruh Brežněv.
Stále stejné geny
Joshua Greene, jemuž byla filozofie úzká a psychologie málo exaktní, a proto zakotvil u neurověd, má v knize Moral of Tribes (Kmenová morálka) hezkou úvahu. Kdyby sem každých deset tisíc let zavíta- la kosmická loď sledující vývoj druhu Homo sapiens sapiens, prvních šest zápisů od chvíle, kdy se tito tvorové začali prosazovat, by bylo nudných – méně než milion exemplářů, kamenné a dřevěné nástroje, sběrači lovci, není jisté, zda přežijí. Zato poslední zápis by se zatraceně lišil: více než sedm miliard exemplářů, ato- mové zbraně, výlety do vesmíru, globální ekonomika. A dodávám: ale stejné geny.
Domnívám se, že během 70 tisíc let člověk jakž takž zvládl vztahy já–ty a já–my, ale vůbec ne my–oni (v českém provedení spíše „my–voni“), což je dnešní hlavní sociální problém. Řešení je změnit zásadně „kód morálky“z dosud všeobecně uznávané deontické (to deon – povinnost, tedy povinné plnění zadaných pravidel) za utilitaristickou (počítající s maximem užitku pro všechny zúčastněné), přičemž je třeba počítat s tím, že navrhovaná pravidla jsou někdy v rozporu s tím, co lze nazvat lidskou emoční přirozeností.
Tento podstatný rozpor lze přesvědčivě demonstrovat na pokusu železniční dilema (trolley problem). Představte si, že se po koleji řítí neobsazená, neřízená, a tedy ani nebrzděná desetitunová drezína na pět nic netušících dělníků, kteří tam pracují. Máte možnost zatáhnout za páku výhybky, která odkloní drezínu na vedlejší kolej, kde pracuje jen jeden dělník. Uděláte to? Druhé zadání je podobné, jen nemáte k dispozici žádnou páku výhybky, ale stojíte na můstku nad kolejištěm a vedle vás tlouštík, který, vržen dolů, jistě drezínu zastaví. Šťouchnete do něho?
Výsledek je sice stejný – jeden obětovaný život ve prospěch čtyř zachráněných –, v prvním případě však odpovídá kladně 80, zatímco ve druhém jen 20 procent respondentů. Biblické „nezabiješ!“křičí příliš hlasitě, navzdory tomu se Greene domnívá, že právě tudy, přes maximální společný užitek, povede budoucí cesta. Kdo tedy je člověk, a co by měl a neměl ke svému užitku dělat?
Promoření antibiotiky
Z genetického hlediska je člověk nejméně trojjedinou bytostí, dirigovanou svou vrozenou DNA, dále její epigeneticky modulovanou částí a nakonec mohutným genomem veškerého, především však střevního mikrobiomu. Tady se toho za uplynulé půlstoletí mnoho změnilo, a třeba říci, že nikoliv k lepšímu.
Promoření každého a celého prostředí – včetně potravin – antibiotiky zničilo naše staré přátele, čemuž napomohly hygienické předpisy a tuny další chemie. Výsledkem je nárůst alergií, atopií, autoimunitních chorob, mezi které už současná věda počítá obezitu a diabetes druhého typu, jímž je potrefeno deset procent populace. Psychiatrie sem začíná přiřazovat některé deprese.
Farmaceutické firmy budou sice chtít všechno řešit svými produkty, ale logický a optimální způsob nápravy by spočíval v restauraci mikrobiomu. Ani největší optimista nepočítá s návratem stravy ve stylu dětí z Burkina Faso (i když dovoz termitů by se mohl některým podnikavcům jevit jako výhodné podnikání), nicméně souboj s potravinářskou lobby neláká ani současnou hlavní českou hygieničku Evu Gottwaldovou.
Ta místo tlaku na snížení spotřeby soli, v níž jsme druzí v Evropě a jejíž prokazatelné následky zdravotnictví jasně pociťuje v oblasti kardiovaskulárních chorob, bude bojovat proti AIDS. Přitom oběti ve smyslu předčasných úmrtí, spotřeby péče a její ceny jsou v rozdílu několika řádů. Je to tedy na každém z nás. Stačí se rozhlédnout po kvalitních informacích a podle nich trochu omezit ze základních živin příjem glycidů a tuků a obohatit jídelníček vlákninou.
Jahve, Sókratés a indická bajka
Každodenní stres, na který kdekdo naříká, lze eliminovat jednoduše – přestat se chovat konzumně a chamtivě. Hospodin Jahve před pár tisíci lety neuvažoval o právu na odpočinek, vtělil ho do čtvrtého přikázání a od té doby jeho vyvolení ctí šábes. Evropa tímto luxusem pohrdla a nedávno jsme u nás mohli sledovat zápas, za který by před stoletím bojovníci za osmihodinovou pracovní dobu letošním vítězům s chutí po právu citelně ublížili. Můžeme nakupovat a využívat všech běžných všedních služeb a provozů i v den sváteční, protože vystresovaní služebníci mají příplatek.
Nemuseli bychom se vracet pod Sinaj, stačilo by jen vzpomenout Sókrata, který údajně na tržišti zvolal: „To je věcí, které nepotřebuju!“My je také nepotřebujeme, jen si je přejeme, což je zatracený rozdíl. Moudrý člověk by jej měl vidět.
Prastará indická bajka vypráví, jak se mocný vládce potkal s žebrákem, ve kterém poznal svého starého otce, jenž mu odkázal království a odešel jako poutník hledat moudrost. Vládce se ptal, co může otci dát, a ten řekl, že jen to, co se vejde do jeho žebrácké misky.
Vládce a jeho doprovod do ní nasypali vše, co měli u sebe, miska však byla stále prázdná. Poslali proto do paláce pro zlaté zásoby, ale v misce beze stopy zmizel náklad zlata a drahokamů, které přivezlo postupně 40 koní. „Co je to za strašlivou misku?“tázal se vládce.
„Milý synu, dobře, že ses zeptal tak brzy. To je miska přání. Já jsem v ní ztratil nejen bohatství, ale i většinu života. Nikdy ji nemůžeš naplnit, protože po jednom přání přijde další, a ty stále nebudeš úplně spokojen. Čím víc přání budeš mít, tím budeš chudší. Pamatuj si to a chovej se podle toho!“
Na základě pravd sociální psychologie vůdce plus stádo představují vzorec, který většině vyhovuje. Dostatečně silný vůdce pak může po vyhraných volbách demokracii změnit lege artis v diktaturu. Pomohlo by opětovné objevení významu pojmů čest, skromnost, pravda, lidskost a návrat k označení některého jednání slovem „hřích“a ten přestat považovat za nemoc, již vyléčí pilulky
Dobré a zlé
V psychosociální oblasti mnoho vědců a experimentů zpochybňuje svobodnou vůli. Pokud však byli z Edenu vyhnáni naši prapředci, protože okusili ovoce, které je naučilo rozeznávat dobré a zlé, neměli bychom na toto umění zapomínat. Hodně by pomohlo, kdybychom znovu objevili význam pojmů čest, skromnost, pravda, lidskost, a vrátili se k označení některého jednání slovem „hřích“a přestali ho považovat za nemoc, kterou vyléčí příslušné a příslušně drahé pilulky.
Každý by si měl uvědomit, že kromě toho, že se nevymyká z říše živočišné a je tvor stádní, je i jedincem, individualitou, jež má potencialitu rozhodovat o sobě i o věcech společných a že, řečeno slovy středověkých reformátorů, žije-li nějaký vladař či církevní představitel špatně a hříšně, není hoden své funkce, a tudíž ani toho, aby ho lidé jako takového uznávali. A navíc, že cézaropapismus, který tu po desetiletí prosazovala Moskva a jenž v naší společnosti zanechal významný otisk, patří na Východ, zatímco náš stát bohudíky na Západ.
Nakonec je tu otázka smyslu, kterou je třeba si položit, máme-li brát člověka jako skutečně lidskou bytost. Potřebu smyslu postuloval již americký psycholog Abraham Maslow (1908–1970). Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939) sice tvrdil, že jakmile si člověk začne klást tuto otázku, je duševně nemocný, rakouský neurolog a psychiatr Viktor E. Frankl (1905–1997) to však vidí obráceně – objevení smyslu života, jeho přijetí a definování považoval za důležitou hybnou sílu v životě jedince. Není-li touha po smyslu naplněna, dochází k frustracím, existenčnímu vakuu.
Text jednoho spirituálu začíná slovy: Say no to the devil, say no! Dnešní postfaktická doba, která už trumfla ničením hodnot dobu postmoderní, před nás staví staronové božstvo – zlaté tele. Možná, že by se proto do ní hodilo spíše Satanovo Non serviam! – Nebudu sloužit!