Ten svatý čert se uměl dívat...
Fenomén Rasputin nepřestává fascinovat ani sto let po své smrti. Jeho fyzické i psychické dispozice totiž byly málo vídané
Včera přesně na den uplynulo celé století ode dne, kdy byl zavražděn známý ruský vizionář a spolustrůjce carského osudu Grigorij Jefimovič Rasputin (1871–1916). Literatura o něm je neobyčejně bohatá a rozporuplná, téma samo je nejen strhující, ale i psychologicky nesmírně zajímavé podnes.
Náhoda mně přivedla do rukou válečné vydání vzpomínek Rasputinova sekretáře Árona Samuiloviče Simanoviče (1872–1944), vydané tehdy pod poněkud zvukomalebným německým názvem Der Zar, der Zauberer und die Juden (Berlin-Leipzig, Niebelungen Verl., 1943), originál vyšel rusky v Rize roku 1928 pod názvem Rasputin i jevreji. Za protektorátu pak vyšla i v češtině. Nese jasné stopy divokého propagandistického využití v nacistickém režimu s podrobnými komentáři protestantského teologa a psychologa náboženství Wernera Gruehna (1887–1961), pobaltského Němce a zavilého nacisty, který po válce nesměl dále přednášet na vysoké škole. Na knize by se dala velmi dobře studovat extrémní ideologická zášť proti lidem jiné etnicity či věrovyznání – problém sice dnes není tak vyhrocený jako v nacistické éře, ale celosvětově porůznu vystrkuje růžky stále. Je poučné zejména vidět, jak Gruehn vykládá stejnou činnost na obou stranách naprosto různě – zatímco Němec se v bohoslužbě zcela niterně propojuje s božstvím a participuje na něm, Žid pouze mechanicky odmumlává tradiční rituál s pověrečnou snahou zajistit si materiální převahu (dnes bývá takto zvykem smýšlet o zvířatech – bobr jen instinktivně vrší dřeva na stavbu své hráze, zatímco lidský zedník uvědoměle na základě svého rozumu klade cihly do řad).
Jinou interpretační potíž měl Gruehn s Rusy (uměl dobře rusky a byl odborníkem na pravoslavnou církev): na jedné straně jim připisoval „praindogermánskou“původnost a prostotu, tedy cosi pro nacisty žádoucího, na druhé straně „primitivní pověrečnost a korupční zdegenerovanost“, typickou pro tehdejšího úhlavního válečného nepřítele.
Dvorní klenotník
Je s podivem, že tak pozoruhodný muž jako Simanovič nemá (na rozdíl třeba od Rasputinovy dcery Marji) vůbec wikipedické stránky v žádném západním jazyce, ač jeho kniha vyšla i ve dvou německých a rovněž španělské, francouzské a anglické jazykové mutaci (poslední vydání v CreateSpace Independent Publishing Platform v r. 2013). Ruské wikipedické stránky má, avšak pouze rudimentární a značně odsuzující ho pro nelichotivé líčení carského dvora (Nikolaj II. byl možná subjektivně hodný člověk a zcela určitě mučedník bolševického násilí, státník zá- sadnějšího formátu ovšem ne a za svůj zánik vděčí carská moc do značné míry právě jemu).
Simanovičova pozice byla v silně antisemitském carském Rusku ojedinělá a prominentní: byl dvorním klenotníkem carské rodiny i jejího širšího okolí a v některých otázkách, zejména finančně obchodních, snad i jejím důvěrníkem (nelze se nepousmát při jeho líčení carevny, která byla převelice šetrná a ráda kupovala různé produkty pod cenou a na splátky). Dodejme, že Židé byli tehdy v Rusku vystaveni nikoliv nějaké subtilní šikaně, nýbrž tvrdé diskriminaci na podkladě zákonných předpisů a pogromy nejbrutálnějšího typu patřily k běžným jevům.
Není vcelku divu, že se Simanovič podle svých možností snažil postavení svých souvěrců rozmanitými intervencemi zlepšit, pokud to jen šlo. Osobní intervence dvorských oblíbenců a také neoby- čejná korupce patřily k nedílným součástem tehdejší politické každodennosti a kniha je líčí tak plasticky, až čtenáře místy jímá závrať.
Simanovič byl možná v některých rysech dobrodruh a drsný podnikatel bez skrupulí (v dvorských kruzích tehdejší doby jich neměl příliš mnoho nikdo), na každý pád však byl bystrým pozorovatelem. Jeho líčení tvoří velezajímavý dokument o povaze doby i Rasputina samotného, jehož znal asi tak dobře jako nikdo druhý – byl zhruba deset let jeho osobním sekretářem a pověřencem pro správu finančních věcí.
Hádej, kdo ukradl mužikovi koně
Svého „šéfa“Simanovič ctil a svým způsobem i miloval, byť si byl dobře vědom jeho povahových zvláštností (není tak úplně jasné, kdo komu z nich dvou vlastně šéfoval; v některých popisovaných situacích Simanovič Rasputina i dosti drsně „seřval“– jednalo se spíše o jakousi symbiózu). Na knihu nelze klást požadavky přísného historického dokumentu a v popisech četných politických pletich se pestře prolíná vlastní pozorování s klevetami odposlechnutými v dvorském prostředí. Pokud by byla pravdivá pouhá polovina líčených intrik, korupčních afér a služeb i protislužeb (a to nepochybně je), jest se spíše co divit, že říše vydržela tak dlouho.
Na knize je jistě trochu patrná i autorova autostylizace, ale neprovází tento aspekt veškerou memoárovou literaturu? Jen pár dalších údajů ze Simanovičova života: narodil se a vyrostl v Kyjevě, kde se i prvně, byť jen letmo, s Rasputinem setkal. Po Rasputinově zavraždění měl ještě nějakou dobu vliv u dvora, po svržení carismu byl za prozatímní vlády vyslýchán a vězněn. Pouze s obětováním většiny majetku a klenotů se mu podařilo nakonec vyváznout. Pak ještě nějakou dobu bloudil po občanskou válkou zmítaném Rusku. Nakonec uprchl do Německa, poté pobýval krátce v Americe a ve Francii, kde byl po jejím obsazení nacisty internován a v posledku deportován do Auschwitzu a – zavražděn. Rozhodně je třeba odmítnout Gruehnovy domněnky o tom, že byl „pologramotný“– možná neměl vyšší formální vzdělání, ovšem jeho postavení dvorního dodavatele i Rasputinova sekretáře něco podobného zcela vylučovalo.
Mnohem známější postavou je Rasputin sám: narodil se v lednu 1869 ve vsi Pokrovskoje na břehu řeky Tury na západní Sibiři, nejbližším větším městem zde byl Tobolsk. Vlastně se příjmením jmenoval Novych, jméno Rasputin byla spíše rodinná přezdívka ve smyslu „zpustlík“, „zpiťar“. Vedl rolnické hospodářství a věnoval se i povoznictví. Měl manželku Praskovju a několik dětí, rodina ani podnikání jej však neudržely na místě. Od dětství se zajímal o náboženství a mystiku a nebýt náhlých kontaktů s carskou rodinou, skončil by asi jako lokální heretik, náboženský hloubal a extatik (jako chlapec prý uhodl, kdo ukradl jednomu chudému mužikovi jediného koně, což velmi zlepšilo jeho reputaci).
Závislost carské rodiny na Rasputinovi se podobala vztahu jiných k tvrdým drogám – heroin je jejich největší životní radostí i tím, co pod nimi podřezává větev