Ten svatý čert se uměl dívat...
Všechny prameny popisují Rasputinův pohled jako fascinující, uhrančivý, upřený a poněkud nepřítomný. spánku v noci pak docházel k náhledu, jak celou krizi vyřešit. Ráno prý působil jako vyměněný.
V době, kdy už uměl trochu psát, si při takovýchto příležitostech dával pod polštář lístek se zaznamenaným přáním; v dřívějších dobách prý svá přání vyřezal do dřevěné hole a tu rovněž kladl pod polštář. Údajně dokázal správně předpovědět řadu budoucích událostí, například zavraždění premiéra Stolypina v Kyjevě. K tomu lze poznamenat: správně ošetřené nevědomí je nejen pro dvorské vizionáře lepší než příslovečný poplužní dvůr a umožňuje z různých podvědomě zachycených náznaků anticipovat věci, které jiným ujdou.
Haló, tady Grigorij Jefimovič
Neméně fascinující byly Rasputinovy schopnosti psychosomaticky léčit (někdy používal i různé byliny). Neomezenou důvěru cara i carevny si získal zejména tím, že se mu vždy povedlo podstatně zlepšit stav careviče Alexeje, který často z drobných ranek či z nosu hrozil vykrvácet a hysterická nálada dvora kolem něj mu jistě nepřidávala. Rasputin jej vždy bez problémů uklidnil a krvácivá ataka přešla – v pozdějších dobách k tomuto účelu stačil i telefonický rozhovor, ba i telegram, který careviči přečetli. Radikální vyléčení zděděné hemofilie se mu samozřejmě nepodařilo, ale byl neskonale úspěšnější než v této věci zcela bezmocná medicína jeho doby.
Rovněž uměl sugestivně potlačovat carův sklon k nadměrné konzumaci alkoholu, úspěch však prý trval jen dva až tři týdny. Pak se celá procedura musela opakovat: car údajně vždy smlouval, aby „suchá“perioda byla co možná krátká. Simanoviče samotného podobně zcela vyléčil z jeho gamblerství (Simanovič totiž vlastnil několik kasin a jednalo se u něj o cosi jako chorobu z povolání), problém prý se však vrátil ihned po Rasputinově zabití.
I Simanovičova syna údajně vyléčil z jakéhosi ochrnutí spojeného s třesem končetin. Simanovič sám o Rasputinových mimořádných schopnostech neměl stín pochyb, byť věděl, kde mají své hranice. Stopu pochybností o vlastních schopnostech i vlastním vyšším poslání neměl ani Rasputin sám. Je otázka, zda v jeho případě vůbec mluvit o „podvodníkovi“– tím je v typickém případě ten, kdo vědomě a záměrně podvádí jiné. Rasputin spíše bezohledně mocensky i jinak kořistil ze svého společenského úspěchu (domníval se, že
carské rodině, které si převelice vážil, skutečně věrně slouží) a viděl v tom „příjemný vedlejší účinek“svého poslání.
Mnoho papíru bylo popsáno o Rasputinově zcela neobyčejném sexuálním apetitu a výkonnosti v této disciplíně. Simanovič celou věc líčí značně podrobně. Sexuální pletky s Rasputinem patřily takříkajíc k dobovému koloritu dam vyšší petrohradské společnosti. Rasputin se za vstřícnost tohoto typu odvděčoval tím, že díky svým konexím dosazoval jejich manžely, bratry a v některých případech i syny na prominentní místa. Tato jeho „štědrost“, spojená však s naprostou nekompetencí pro výběr kandidátů, o jejichž schopnostech a také povinnostech na novém služebním postu neměl ani ponětí, představovala jeho nejzhoubnější vliv na chod carského státu, který těmito počiny téměř paralyzoval.
Později bylo velmi obtížné rozlišit, které z dam přivádí extatické nadšení nad vizionářem a které touha po protekci pro své blízké. Při příliš veliké ochotě prý Rasputin některé ze svých ctitelek odmítal a s moralizujícím napomenutím je poslal domů. Nejvíc naopak toužil po těch, jež musel pracně „dobývat“. Vysokým aristokratkám někdy celou věc prezentoval tak, že oddání se prostému mužiku je „naučí pokoře“. Ostatně urážení aristokratů, kteří k němu s rozmanitými žádostmi houfně proudili, a dávání ostentativní přednosti osobám „z lidu“, představovalo pro tohoto raketově úspěšného venkovana značné, a často realizované potěšení.
Svoumužickou image si Rasputin bedlivě pěstoval, byť zřejmě nebyl tak zpocený a umouněný, jak se někdy líčí (když se dámy z vysokých kruhů třely o jeho holinky a líbaly je, někdy prý je natíral
schválně asfaltem). Ostentativně si zachovával všechny manýry venkovana, například jedl rukama, ač třeba telefonu, tehdy vrcholné technické novinky, užíval rád a hojně. Stal se ovšem v jistých aspektech mužikem „salonním“, se safiánovými holinkami, hedvábnou rubaškou, bobřím kožichem a čapkou. Na rozdíl od pečlivě učesané a naolejované „pěšinky“na hlavě, jíž si zakrýval i jakousi podkožní bouli, mu divoce rozježený vous zůstal až do konce kariéry.
Rasputin údajně vůbec nejedl maso z teplokrevných zvířat ani cukroví a koláče, jen ryby, různé varianty ruského chleba a s obzvláštní chutí brambory a ovoce. Krom opilosti „rituální“také velmi často vyrážel na divoké tahy po nočních podnicích a jeho fyzická kondice i odolnost, stejně jako vášnivost, s jakou tančil, současníky naprosto fascinovala. Odolnost projevoval na všech rovinách: po atentátu pomatené útočnice Gusevy, která mu probodla a nařízla přesně den po sarajevském atentátu v jeho rodné sibiřské vísce břicho, se zcela nečekaně brzy vzpamatoval, poté co přežil desetihodinový transport na selském vozíku do ťjumeňské nemocnice a následnou operaci.
I před posledním, literárně často zpracovávaným atentátem, který organizoval kníže Felix Jusupov a jeho přátelé, spořádal údajně několik gramů cyankáli ve víně bez větších následků a poté, co byl zastřelen mnoha ranami z revolveru, se ještě vzpamatoval a pokoušel se prchnout. Podle Simanoviče dokonce ještě podruhé oživl po vsunutí pod led na Něvě, ještě se vyškrábal ven, ale poté zmrzl.
Vidím zemi velikou, rolnickou
Rasputin, ač původem čistokrevný Rus a rozhodně svým krajanům přátelsky nakloněný, měl velkou slabost pro příslušníky téměř všech menšin carské říše: pro Židy, ruské Němce, Gruzíny, Armény, Cikány i další – a dělal leccos pro jejich podporu. Zejména ruských Židů, jejichž postavení bylo nejprekérnější, se často u cara zastával, někdy i na Simanovičův podnět. Prosadit jejich zrovnoprávnění se mu však přes značnou námahu nepodařilo, podobně jako zabránit vstupu Ruska do první světové války.
Rasputin správně tušil, že tento nešťastný krok povede k pádu carské moci a následnému eskalování nejrůznějších běd. Údajně jen ta okolnost, že byl v kritické době po sibiřském atentátu v nemocnici, zcela neschopný transportu, a jím odeslané telegramy neměly na cara zdaleka takový vliv jako osobní audience, způsobila, že Rusko bylo do války zataženo (je fascinující, že oba atentáty, pro rozpoutání války zřejmě klíčové, proběhly téměř současně). Potom se alespoň snažil pohnout cara k separátnímu míru s ústředními mocnostmi, takže byl mnohými považován za německého agenta, zřejmě nedůvodně. Rasputin nebyl samozřejmě žádný demokrat nového typu. Snil o velké rolnické říši pod carským vedením a Stolypinovy reformy se mu zdály oním pravým opatřením. Proto jej velmi mrzelo, že car přes jeho varování Stolypina zřejmě obětoval.
Čím Rasputin cara a jeho ženu tak fascinoval? Nejen léčitelskými schopnostmi, ale také přirozenou vitalitou a životní opravdovostí, čímsi, co se v jejich okolí téměř nevyskytovalo. Měli ho za „jediného upřímného člověka“v okolí a konzultovali s ním všechny osobní i státní záležitosti. Tyto rady Rasputin ochotně udílel, často i ve věcech, o nichž neměl ani stín ponětí – tam, kde si vůbec nevěděl rady, někdy krátce konzultoval Simanoviče. Nejen carovi, nýbrž i různým jiným suplikantům ochotně plnil všechna přání, což mu kontakt se samotným zdrojem moci velmi ulehčoval.
Pocit moci a autority mu byl nad majetek – ač dostával velké peněžní i věcné dary, vbrzku je rozdal či prohýřil. Hromadění peněz, s nimiž neuměl příliš zacházet, nepatřilo k jeho prioritám. Jeho úspěch v tom, jak manipuloval s celým carským dvorem i státním aparátem, mu posléze zjednával početné nepřátele, zčásti ze závisti, zčásti z upřímné snahy zbavit Rus téhle temné šamanské postavy. Závislost carské rodiny na Rasputinovi se podobala vztahu jiných k tvrdým drogám – heroin je jejich největší a v zásadě jednou životní radostí i tím, co pod nimi podřezává větev (nejrůznější kolísání carské přízně i Rasputinův boj s církevní hierarchií v pozdějších letech líčí Simanovič jen letmo).
Ten, který má dost pro všechny
Pozoruhodný byl i Rasputinův testament, který nechal sepsat krátce před svým zavražděním. V závěti carovi prorokuje, že zabijí-li ho rolníci, bude car i jeho potomci ještě dlouho a poklidně vládnout, zabijí-li jej však carovi příbuzní a aristokrati, dynastie se zhroutí, carská rodiny do dvou let zahyne a do pětadvaceti let bude po ruské šlechtě veta. Nastala druhá alternativa.
Rasputin též cara i carevnu často zval na návštěvu k sobě domů do Pokrovského; ti to sice vágně přislibovali, ale nikdy neučinili v tomto směru jakýkoli krok. Když pak byli vezeni v roce 1917 do vyhnanství na Sibiř, vedla cesta z Tobolska do Jekatěrinburku právě přes Pokrovskoje a kolem Rasputinova domu. Hlídka, která tam byla nucena z jakéhosi jiného důvodu zastavit, však carské rodině nedovolila setkat se s jeho příbuznými.
V době Rasputinova petrohradského pobytu s ním žily v městě dcery Marja (vlastně Matrjona) a Varja (Varvara); naopak jeho žena, syn Dimitrij a starý otec žili dále na Sibiři a jen občas ho navštěvovali (i Rasputin sám jezdil každé léto alespoň krátce do rodné vsi). Jeho žena Praskovja prý snášela jeho neustálé milostné avantýry s naprostým klidem a slovy: „Však má dost pro nás pro všechny!“
Marja (1898–1977), Rasputinovi povahou údajně nejpodobnější, po dvou krátkých manželstvích zdárně opustila Rusko, vedla pak dobrodružný život s cirkusem a vydala několik knih, v nichž svého otce bezvýhradně hájila. I Varja dostala údajně v roce 1923 povolení vystěhovat se z Ruska, ale snad proto, že se pokoušela vyvézt zápisky o posledních měsících carské rodiny v Jekatěrinburku, byla popravena či zahynula ve vězení.
Sto let je jistě dlouhá doba a věcná fakta jsou dnes nezřetelnější než kdy předtím. Avšak fenomén Rasputin, svého času charakterizovaný pro svou rozporuplnost a pojmovou neuchopitelnost našimi prostředky jako „svatý čert“, nepřestává, aspoň z psychologického hlediska, fascinovat podnes. Simanovičova kniha by si pak zasloužila jako zajímavé dobové svědectví nový český překlad s historickým komentářem, který by ji dnešnímu čtenáři přiblížil.
Prorokoval, že zabijí-li jej rolníci, budou car i jeho potomci ještě dlouho vládnout; pokud ovšem zhyne rukou aristokratů, dynastie se zhroutí a carská rodina zahyne. I stalo se.