Fotografie je umění na steroidech

Paris Photo se koná vždy jen několik listopadových dní. Ovšem to, co z téhle akce vyplývá, ji přesahuje, neboť signalizuje obecnější stav jak fotografického trhu, tak fotografického média jako takového. Takže je snad možné i ohlédnutí staré několik týdnů…

A nadto: samotný veletrh v Grand Palais sice trvá jen čtyři dny, avšak ve francouzské metropoli i jinde (třeba v New Yorku) se konají „přidružené“, partnerské fotografické i výtvarné výstavy trvající několik týdnů i měsíců – a ty rovněž podávají určitou zprávu o preferencích a trendech.

Tady je třeba být

Galerie, muzea i aukce už dávno smazaly hranice mezi jednotlivými kategoriemi. Tudíž ani na Paris Photu není důležité, zda jde o inscenovanou, módní, reportážní, reklamní fotografii, či třeba o snímky z rodinného alba. Rozhoduje umělecká kvalita a rovněž tržní schopnost. Paris Photo je živým svědectvím toho, že umělecká fotografie je plnohodnotným a čím dál oblíbenějším oborem, o nějž se zajímají sběratelé, umělecké instituce i široké publikum.

Když veletrh Paris Photo zahájil svůj první ročník v roce 1997, vystavovatelů bylo zhruba padesát. Letos se jich sešlo přes 180; za čtyři dny veletrh navštívilo 62 tisíc lidí. Prvotřídní galerie a knižní vydavatelé z Paříže, Londýna, New Yorku, Berlína, Hongkongu, Buenos Aires či Šanghaje tu nabízeli k prodeji nejlepší výběr historické, moderní a současné fotografie. Prahu a význam české avantgardní fotografie návštěvníkům mohly připomenout snad jen fotografie Josefa Sudka. Stříbro-želatinové originály se zátišími fotografova ateliéru nenabízela žádná česká galerie, nýbrž dvě firmy newyorské: Howard Greenberg Gallery a Bruce Silverstein Gallery. Visely vedle děl Diany Arbusové, Walkera Evanse či reportážního fotografa Joela Meyerowitze. Sudkův význam v dějinách světové fotografie také stvrdila letos v pařížském muzeu fotografie Jeu de Paume konaná retrospektiva Svět v mém okně, jejímž spolukurátorem byl fotograf, historik fotografie, vysokoškolský pedagog a jeden z mála každoročních tuzemských návštěvníků Paris Phota Vladimír Birgus.

Přestože několik českých fotografů bylo na letošním Paris Photu zastoupeno prvotřídními galeriemi, ty české absentovaly. Ani Leica Gallery Prague, ani Hunt Kastner, pražské značky, jež se v minulosti přehlídky zúčastnily, letos svůj stánek neměly. Vystavovat na Paris Photu je nejen otázkou kvality, ale i ceny. A pokud těmto galeriím nikdo finančně nepomůže, nemají šanci se mezi známými hráči na trhu s fotografií trvaleji usadit. Přitom k navazování kontaktů se zahraničními sběrateli a uměleckými institucemi asi není vhodnější příležitosti, než je právě Paris Photo. Mezi kójemi s perfektně adjustovanými díly kroužili kromě prominentních autorů rovněž ředitelé a kurátoři důležitých uměleckých institucí: britské Tate, americké MoMA či šanghajského muzea YUZ. V tiskové zprávě organizátoři letos upozorňovali, že právě muzea a galerie v posledních letech rozšiřují či zakládají fotografické sbírky. Často pomocí akvizičních rad složených z mecenášů, kteří pro instituce fotografie – podobně jako „klasické“výtvarné umění – nakupují.

Francouzská Mekka moderního a současného umění Le Centre Pompidou v rámci neprodejní sekce Paris Phota vystavila fragment své fotosbírky nazvaný Pencil of Culture. Název bezpochyby odkazuje na vůbec první knihu pojednávající o fotografii jako o umění Pencil of Nature, jež vyšla mezi lety 1844–1846, tedy krátce po vynálezu daguerrotypie, prvního prakticky užívaného komplexního fotografického procesu. „Pařížské muzeum začalo fotografii sbírat před deseti lety a za tuto krátkou dobu se mu podařilo získat přes čtyřicet tisíc snímků zachycujících dějiny moderní a současné fotografie, například plodný umělecký vývoj mezi lety 1920–1930 s fotografiemi od Mana Raye, Brassaie či hnutí Nové vize a surrealistů,“stálo v tiskové zprávě veletrhu.

Vystavena tu letos byla i soukromá sbírka J. P. Morgan Art Collection (tedy kolekce hlavního sponzora veletrhu), založená roku 1959 Davidem Rockefellerem. Tato sbírka obsahuje mnohé ikonické fotografie minulého století, kupříkladu práce Diany Arbusové, Roberta Doisneaua či Walkera Evanse. Talenty současné fotografie prezentovala expozice sedmatřiceti laureátů Leica Oskar Barnack Award; jejím laureátem je i slovenský fotograf Martin Kollar. Neprodejní část veletrhu mohla být právem vnímána coby svébytné muzeum fotografie.

Z českých fotografů se na letošním Paris Photu výstavně i osobně prezentoval Josef Koudelka, který má na této akci i v dějinách světové dokumentární fotografie nezastupitelné místo; už dlouho jej zastupuje agentura Magnum, jež je samozřejmým účastníkem Paris Phota. Jako v minulých letech, i nyní bylo možné na veletrhu narazit na meditativní snímky přírody Jitky Hanzlové, Češky žijící v německém Essenu. Hanzlovou prezentuje švýcarská galerie Mai 36 Galerie, která kromě jiných zastupuje Andrease Gurského. Tento německý tvůrce se spolu s Američankou Cindy Shermanovou či s Američanem Richardem Princem řadí mezi vůbec nejdražší fotografy současnosti. Připomeňme, že Gurského rozměrná zvětšenina z roku 1999, nazvaná Rýn II, se v roce 2011 vydražila v newyorském Christie’s za rekordních (v přepočtu) 80 milionů korun.

Čím dál více je na veletrhu zastoupena zpravodajská a reportážní fotografie. Například newyorská Danziger Gallery letos představila soubor reportážních prací člena agentury Magnum Paula Fuska. V půli roku 1968 zdokumentoval poslední rozloučení s americkým senátorem Robertem Francisem Kennedym. Reportáž snímaná z jedoucího vlaku, který s rakví projíždí krajinou, je zároveň uměleckým portrétem obyčejných Američanů.

Největší mezinárodní veletrh fotografie – Paris Photo – letos bilancoval dvacet let své existence. Vzhledem k české meziválečné a poválečné výtvarné a dokumentární fotografii i vzhledem k fotografii nejmladší se našinec musí ptát, proč české instituce až na výjimky tuto přehlídku ignorují. A o čem to vlastně vypovídá.

Být v obraze

Paris Photo je od svého vzniku místem, kde fotografie esteticky i tržně obcuje s výtvarným uměním. Přejímá jazyky poezie, sociologie, psychologie, masmédií; odráží kulturní, sociální a politický obsah společnosti v konkrétním historickém čase, dobovou krásu i ošklivost.

Na Paris Photu není, ale i je nutné být milionářem. Pořídit se tu tentokrát daly fotografie od jedenadvaceti tisíc korun od neznámého autora v belgické galerii Sorry We’re Closed (Promiňte, máme zavřeno) až po nejdražší cyklus sedmdesáti vintage tisků (tedy původních zvětšenin) jednoho z velikánů klasické německé fotografie Augusta Sandera, nabízený vídeňskou Galerií Johannes Faber za 75 milionů korun.

V Paříži se návštěvník z ČR těžko ubrání pocitu a pochopení, jak v jeho vlasti je umělecké fotografii věnováno žalostně málo pozornosti. Ale nelze pochopitelně nevnímat kontext. Kdo zavítal v posledních letech do francouzské metropole, nemohl si nevšimnout, že snad před každou uměleckou institucí v průběhu celého roku – bez ohledu na obsah, denní dobu či počasí – stojí zástupy trpělivě čekajících lidí. Návštěvnost muzeí je masivní. Trend káže demokratizaci umění, zpřístupnění co nejširšímu publiku. V Paříži už ovšem máte chuť tuhle demokratizaci spíše brzdit…

Z pohledu českého pozorovatele, který si doma stále ještě může dopřávat to, že se na výstavách ocitá sám s kustodem za zády, působí pařížské fronty trochu jako sen – a taky trochu jako noční můra. Jenže: francouzská společnost nevnímá umění coby luxusní komoditu pro snoby, kteří si za miliony kupují dekorace do obýváků, aby se jimi mohli chlubit. V Paříži i zcela běžní lidé chtějí být v obraze, chtějí se v umění orientovat, chápou, že umění kultivuje, dává podněty k reflexi a je tématem společenské diskuse. Proto stojí v oněch frontách. Kvalita je něco, co Pařížané umí a dokážou ocenit. A tuhle dovednost tím, že stojí ve správně frontě, posilují.

Autorka je výtvarná publicistka