I legrační vědě patří uznání

Je to legrace? Samozřejmě. Ale parodické Ig Nobelovy ceny mají motto „Výzkum, který nejdříve rozesměje a pak vede k přemýšlení“. K tomu může vést třeba i zjištění, že potkaním samcům nevyhovují kalhoty z polyesteru či že je možné sofistikovaným technickým řešením odstranit automobilové emise, protože se stanou při kontrole nezjistitelnými.

Legrační výzkum pravidelně, letos už pošestadvacáté, oceňuje humoristicky laděný americký vědecký časopis Annals of Improbable Re(Anály nepravděpodobného výzkumu). Nejnápaditějším kandidátům uděluje Ig Nobelovu cenu. Tato ocenění však nad skandinávským originálem časově vedou, předávají se totiž vítězům o něco dříve, než Nobelova nadace vůbec oznámí, komu předá své medaile.

Ig Nobelovy ceny jsou někdy úsměvným uznáním za kuriózní šíři výzkumu, jindy se smějí absurdním nápadům, ale leckdy se také sarkasticky vysmívají. Letos zvládly všechno. Navzdory významu slovní hříčky („ignoble“znamená v angličtině nečestný, nepoctivý, neurozený či nevychovaný) berou vědci tuto cenu s humorem a laureáti si pro ni na slavnostní ceremoniál v prostorách slovutné Harvardovy univerzity v americké Cambridgi obvykle přijedou, a to za vlastní peníze.

Ceny zpravidla předávají nositelé opravdových Nobelových cen – letos to byl chemik Dudley Herschbach, biochemik Richard Roberts, fyzik Roy Glauber a ekonom Eric Maskin.

Diváci jako výraz uznání házejí na laureáty papírové vlaštovky. Letos byla tato cena udělena koncem září. Ovšem silvestr je ideálním obdobím k jejímu připomenutí, a tedy k tomu, aby se čtenáři zasmáli a pak se třeba i zamysleli nad souvislostmi.

Potkani v kalhotách

Porotci se nenechávají sešněrovávat příliš striktními regulemi, kategorie pro odměny si vytvářejí podle aktuální situace. Letos tak byla udělena například cena za reprodukci. Získal ji egyptský urolog Ahmad Šafik. Zkoumal totiž, jak materiál, z něhož je vyrobeno oblečení, ovlivňuje mužovu potenci. A jak to u vědců bývá, využil k tomu „zvířecí model“, konkrétně laboratorní potkany.

Zvířátkům nechal na zadní nohy ušít kalhoty s dírkou pro ocas, a to ze stopro- centního polyesteru nebo půl na půl z polyesteru a bavlny, pak z čisté bavlny a z čisté vlny. Jak zjistil, potkani, kteří nosili oblečení z polyesteru, projevovali výrazně nižší sexuální aktivitu než potkani oblečení v bavlně nebo ve vlně. Možná to bylo způsobeno elektrostatickým nábojem, který polyester vytváří.

Později doktor Šafik obaloval lidská varlata do polyesteru a dokazoval, že se tak snížila plodnost (možná spíše vlivem přehřátí varlat). Bohužel však už zemřel a své výsledky dále neposunul. Nyní se stal prvním držitelem Ig Nobelovy ceny in memoriam.

Hledá se osobnost kamenů

Trojice vědců z Nového Zélandu a Británie zkoumala osobnost kamenů. Tedy přesněji, zajímalo je, jestli mají některé rysy lidského vzhledu univerzální charakter. A tak předkládali 225 novozélandským studentům různě tvarované kameny a ptali se jich, jestli v nich nepoznávají některé lidské osobnostní rysy. Výsledky nebyly jednoznačné. Například jeden kámen popsal jistý účastník jako „typ velkého newyorského byznysmena, bohatého a uhlazeného, avšak trochu podvodníka“. Jiný účastník výzkumu v něm však viděl „člověka s černým kufříkem, ulízanými vlasy, který rychle myslí a ještě rychleji mluví a není to dobrý parťák“.

V dalším kameni kdosi rozpoznal „cikána, cestovatele či hippiho“, zatímco jiný „liberální třicetiletou ženu, která byla v mládí atraktivní, věří si a jí ekologické potraviny“.

Připomeňme, že pokusnými osobami při tomto bádání byli studenti, u nichž není nikdy jasné, jestli si nedělají legraci. Nicméně porota udělila vědcům Ig Nobelovu cenu za ekonomii za vnímání osobnosti kamenů z perspektivy marketingu.

Cena za fyziku má tentokrát širší záběr a nabízí významný vklad i pro entomologii. Potěšila tým ze čtyř evropských zemí, kterému se podařilo zjistit, že na bělouše útočí méně ovádů než na tmavé koně, protože je dobře nevidí, neboť bílí koně odrážejí méně polarizovaného světla. Oproti tomu vážky rády vyhledávají černé náhrobky, které polarizují světlo ve vodorovném směru a přitahují je, protože si hmyz myslí, že jde o vodní plochu.

S těmito poznatky se tematicky spojuje i cena za literaturu pro Fredrika Sjöberga ze Švédska za autobiografickou trilogii, v níž popisuje radosti spojené se sběrem mrtvých i dosud živých much.

Jak se poškrabat v zrcadle

Pokud vás něco svědí na levé části těla a vám se z nějakého podivného důvodu nechce poškrabat se přímo na svědícím místě, nabízí vám řešení pětice německých výzkumníků odměněných cenou za medicínu. Ti zjistili, že se můžete poškrabat i na opačné, v tomto případě pravé straně těla, ale musíte při tom stát před zrcadlem. Pak se vám rovněž uleví, protože obraz v zrcadle zmate vaše smysly.

Zatímco zrcadlo pouze šálí, cena za psychologii udělená týmu ze Severní Ameriky a Evropy byla pochvalou za výzkum vědomého lhaní. Badatelé se ptali tisíce známých lhářů, jak často v životě lhali, a snažili se z toho vyvodit závěry o závislosti lží na věku. Nad studií se ovšem vznáší stín pochybností. Výzkumníci sami připustili, že vlastně nevědí, jak moc účastníci výzkumu říkali pravdu přímo jim. A co hůř: co to vlastně bylo za lháře, když se to o nich vědělo a sami připouštěli, že lžou? O opravdu kvalitním lháři by to přece neměl nikdo vědět, takže do výzkumu vůbec nemohl být zařazen, čímž reprezentativnost výsledků ještě o něco poklesla.

Pitomost z módních slov

Kanadsko-americký tým si odnesl cenu za mír za studii odborně nazvanou Recepce a detekce pseudohlubokomyslné pitomosti. Účastníci studie (vysokoškolští studenti) dostali informaci sestavenou gramaticky správně z módních slov, která však nedávala reálný smysl. (Příklad: „Skrytý smysl mění neparalelní abstraktní krásu.“) Přestože jsou studenti zvyklí na prapodivný slovník svých učebnic, někdy dokázali rozpoznat, že tento text smysl nedává. Výzkumníci pak vyvodili, že jim častěji naletěli studenti, kteří jsou nábožensky založení nebo věří v paranormální jevy či konspirační teorie. Badatelé však uznali, že jejich práce má svá omezení, což vyjádřili jasnými slovy: „Ačkoli tento rukopis nemůže být zcela vyčerpávající, je opravdu výmluvný.“

Cenu za biologii si rozdělili dva Britové, Thomas Thwaites a Charles Foster, kteří se nezávisle na sobě přiblížili životu zvířat. První jmenovaný sestrojil maskovací oblek se speciálními protézami, které člověku prodlouží končetiny tak, že může lozit po horách jako koza, a snáze se tak vetře do jejich stáda. Což Thwaites učinil ve Švýcarských Alpách, kde mezi kozami žil tři dny, mečel a jedl trávu.

Foster byl ještě variabilnější, snažil se třeba žít jako jezevec, což ale neznamenalo, že se zavřel v chatě na Vysočině, nýbrž jedl červy, vyhrabával si doupě na stráni a snažil se vyčenichat hraboše. Jindy zase žil jako liška ve městě, kde přehraboval odpadky a spal v parcích. Zkoušel si také role vydry či jelena. Každý z laureátů o svém nápaditém životě v přírodě napsal knihu.

Zcela nová Ig Nobelova cena za vnímání neminula dvojici japonských výzkumníků, kteří pečlivě zkoumali, zda se objekty reálného světa jeví stejně, pokud se pozorovatel ohne a prohlíží si je z výhledu mezi svýma nohama. Ukázalo se, že nevypadají stejně a že jejich velikost je zkreslená. To sice dávno ví každé dítě, ale nenapsalo o tom odbornou studii, takže – na rozdíl od vědců – žádnou cenu dostat nemůže.

Ig Nobelovy ceny jsou někdy úsměvným uznáním za kuriózní šíři výzkumu, jindy se smějí absurdním nápadům, ale leckdy se také sarkasticky vysmívají. Letos zvládly všechno.

Fundamentální snížení emisí

Některý pozorovatel by možná mohl nabýt dojmu, že porotci letošních Ig Nobelových cen se zaměřili na přílišné detaily, ale unikly jim fundamentální činy, jež ovlivnily pokrok celé společnosti. Nespokojence by mohla uspokojit alespoň cena za chemii. Získala ji automobilová společnost Volkswagen, která vyřešila palčivý problém nadměrných emisí škodlivin z automobilových výfuků tím, že vytvořila systém automatické elektromechanické produkce menších zplodin, kdykoli je automobil testován.

Ig Nobelovy ceny neprovází žádný finanční obnos. V tomto případě však porotci připravili pro koncern Volkswagen bankovku v hodnotě deseti bilionů dolarů, pravda, zimbabwských. Zbyla jim z minulosti, když v roce 2009 ocenili cenou v kategorii matematika guvernéra centrální banky Zimbabwe. Ten s ohledem na inflaci nechal operativně natisknout bankovky v hodnotách od jednoho centu po sto bilionů zimbabwských dolarů (opravdu bilionů, miliardy nestačily). „Lidé se tak učí v každodenním životě rozumět vysokým číslům,“uvedla tehdy uznale porota. Kvůli hyperinflaci pak byl zimbabwský dolar úplně zrušen a v zemi se místo něj platí nejčastěji americkými dolary.

Nicméně desetibilionová zimbabwská bankovka je příspěvkem na pokrytí sankcí, které si Volkswagen za svůj tvůrčí přístup vysloužil.

Až na dvě výjimky si ocenění pro cenu přijeli a společně se jí zasmáli. Například Thomas Thwaites si nasadil protézy, které mu umožnily vydávat se za kozu a jež si nyní vypůjčil z výstavy v nizozemském Rotterdamu.

Oněmi výjimkami byl Ahmad Šafik, jehož omluvou je, že už zemřel, a zástupci Volkswagenu, jejichž nepřítomnost zůstává neomluvitelná.