Japonský zápisník
kvůli hudbě znamená vnímat moře „jiných“zvuků. Jak se lze sluchem potkat se zemí obřího mainstreamu, záliby v roztomilosti a izolovaných současných umělců?
VJaponsku je tolik věcí jinak: proto se zde pohybuje evropský návštěvník v permanentním mírném údivu, ale i prestižním zápase o důstojné napojení, ve snaze nenarušit příliš mnoho pravidel. To, že v Tokiu se chodí vlevo a v Osace vpravo, je to nejmenší.
Probouzet se v Tokiu znamená zažít tiché, zklidněné město. Koresponduje to s jeho čistotou, nezaprášeností, společností, kde odhodit jen tak nedopalek není myslitelné. Přejet do centra (lépe: do jednoho z řady center) samozřejmě znamená přesunout se do sónické války. Přelidněné společnosti při tom zvuk organizačně asistuje: každá stanice metra má svou písničku-znělku, takže i po zvuku lze zevnitř narvaného vagónu poznat, kde jsme. (Škoda, že všechny veselé staniční znělky jsou nahrané na stejný rejstřík kláves a Evropanovi se poněkud pletou.) V obchodních čtvrtích jsou majitelé běžně zvyklí pouštět z výkladu či fasády hudbu a výzvy z tlampačů, do toho znějí reklamy z monitorů a velkoplošných obrazovek. Jsou tu i živí vyvolavači: prostory pro služby jsou vyhnané běžně až někam do sedmého patra, každou chvíli nás na to někdo upozorňuje. Všechny zvuky se do sebe zakusují. Vládnou ty nejdražší: na obří obrazovce na legendární křižovatce Šibuja právě přijíždí dýdžej David Güetta na tanku a žertovně tak avizuje svou párty.
Dohromady to připomíná matějskou pouť nebo CzechTek: tam taky přeznívají soundsystémy jeden do druhého a nikdo neřeší, že pak pořádně neslyšíme nic. Tiše myslím na to, že zvuková reklama ve veřejném prostoru u nás naštěstí nemá tradici, radši to téma ani neotvírejme: a myslím i na to, jaký je asi dlouhodobý účinek tohoto multiútoku na domácí obyvatelstvo. Lze dobře pochopit, že právě v téhle zemi vznikl noise, tedy undergroundová hluková hudba.
Je tady všechno velké a dovolte mi napsat, že (slastně a riskantně) obrovské jsou i obchody s knihami a hudbou. Logo distribuční společnosti Disk Union jsem znal z přebalů alb. Při osobním seznámení s ním se mi stalo charakteristické nedorozumění. Ze sítě prodejen kombinujících nové i použité hudební nosiče jsem si vybral jednu. Veden šipkou vstoupil jsem do podzemí, strávil s bohatým výběrem dvě hodiny, nakoupil a spokojeně odešel. Zpětně jsem zjistil svůj omyl: patro, které jsem navštívil, bylo jen jedním ze čtyř – prodejna byla ve skutečnosti čtyřnásobná! Další den jsem chybu už nezopakoval: došel jsem do pobočky na Šindžuku a prošel jejích pět pater. Něco ale nehrálo, žánrově se obchod lišil od popisu na webu. Ukázalo se, že v oné ulici působí Disk Union hned v pěti budovách. Není divu, že se o něm občas píše jako o jedné z nej prodejen hudby na zemi. Ten rozsah pomáhá člověku rychleji se smířit s faktem, že do smrti neuslyší všechno, co by rád.
Někdo to rád soft
Japonci, i když sedí, sedí pořádně. Když cvičí na housle, pak skutečně cvičí. Odevzdanost a soustředění se promítají i do hudebního života: do sběratelova úsilí po kompletnosti sbírky. Nikde jsem například dosud neviděl tak rozsáhlou a encyklopedickou nabídku brazilské hudby (celé patro obchodního domu). Je tady oblíbená: souvisí to s tím, jak moc je v Japonsku přítomný měkký náladový pop, soft zvuk nevyjadřující o moc víc než laskavou harmonickou kulisu. Hudba z Brazílie má samozřejmě víc tváří, ale „něco hezkého“, tedy samba, malebná nevýbojná exotika či lehce salonní jazz, je tu zastoupeno bohatě.
V předvánočních týdnech je prostor zamořený reprezentací japonské soft hudby: vánočním popem. Nenechme se mýlit: All I Want For Christmas od Mariah Careyové je milá písnička a útrapy tu teprve začínají. Existuje nesčetně japonských cover verzí sezonních šlágrů jako Let It Snow! Let It Snow! Let It Snow!, White Christmas nebo I Saw Mama Kissing San- ta Claus. Všechny zdejší verze jsou hebčí, měkčí a vemlouvavější než originály. Byla tu vytvořena tradiční nabídka hudby úhledné, hodné, hebké, trochu smyslově mazlivé a trochu předsexuálně infantilní. Nejlepší japonské coververze znějí soundem Simona & Garfunkela nebo Kings of Convenience. Ty démoničtější připomínají pop 70. let se smyčci a Sborem Lubomíra Pánka. A tvrdé „soft“jádro hrají syntetické klávesy a pomalé sólo má foukací harmonika.
K bizarnosti všeho lze slyšet v turistických obchodech Jingle Bells jako metal nebo ve verzi pro dechový orchestr. Jako by tu euroamerická produkce byla pořád zkoumavě podrobována variacím. Ale to je jiná kapitola. Tokio v nás zanechá otázku: z jakých rysů zdejší kultury povstala chuť nechat pořád téci pramínek medu, něco zdánlivě idylického, přemíru pozitivity bez napětí? Slyší Japonci tuhle hudbu jinak? Nepochybně ano: našinci by z téhle zvukové konstanty po čase nevydržely nervy.
Šero v kavárně
Nebo by se stáhl do ústraní. Petr Holý, zkušený převozník Čechů na vnitřní břeh Japonska, mě vede do Café Le Violon. Léta si ten objev nechával pro sebe, nedávno jej odtajnil pro dva pořady české i japonské veřejnoprávní televize. Přežívá tu stará tradice kaváren, kam se chodí mlčky poslouchat hudba. Během svého pobytu dostanu pozvánku na zavíračku starého jazzového poslechového café: Violon přežívá a je čistě klasický.
Když sem dorazíme ve všední den, je šero a právě hraje Brahms. Je tu pár hostů. Všichni vědí, že tady se nemluví. Obsluha se ptá šeptem, skoro neslyšně. Platí se za hradbou vinylů, které tlumí zvuk. Na desky host nesahá, ale smí vznést přání. Připadáme si jako v minulosti, konkrétně v ilustracích z Julesa Verna: stereofonní systém, instalovaný speciálně pro kavárnu, obsahuje pokroucené trouby jako z podpalubí a starých fonografů. Zvuk je hi-fi. V polotmě rozeznáváme uschlý věnec květin, katafalky a sošky. „Funerální atmosféra jak z Ladislava Fukse,“říká výstižně Petr.
Poslechové kavárny vznikly v poválečném období, kdy byly gramodesky v Japonsku pořádně drahé a běžné domácnosti si je nepořizovaly. Tehdy začali lidé chodit na společná místa poslouchat Beethovena, Brucknera či Dvořáka, klasickou hudbu západního světa, ke které se tu vzhlíží. Dnes má každý přístup ke vší hudbě světa: Café Le Violon se změnilo na azyl před vřavou v centru. „Tiché kluby“nedávno vznikly na několika mís- tech Evropy: je otázkou času, kdy někdo přijde s prvním českým.
Na webové stránce Tokyo Gig Calendar lze sledovat nabídku velkých a malých koncertů. Je mezi nimi obrovský rozdíl. U některých čteme žánrovou nálepku „idol“– jedná se o klučíky a přerostlé školačky z ranku mainstreamových hvězd, některé z mnoha amnoha produktů, které tu zastupují bezproblémový pop. Mají tisícihlavé publikum. Oproti tomu osobnosti, které jsou ceněné na evropských art festivalech, tu jsou trestány nezájmem: jdou proti japonské tradici (při bližším pohledu nejdou!), a tak jsou izolované. Když mě navigace dovede úzkými uličkami do klubu, kde hraje vážený klasik avant jazzu Kazuo Imai, vidím hrstku návštěvníků. Imai přitom vloni vyprodal velké sály v Londýně a Berlíně.
Koncert je výborný: odráží dvojí kořeny, z nichž Imai vychází. Je jazzový kytarista, ale také se nezapře, že jeho učitelem byl Masayuki Takayanagi, největší rebel redefinující jazz. Dobýval z kytary zvuky, jako by s ní mluvil o její podstatě, s osobním a nekompromisním vztahem samuraje a meče.
Kazuo Imai proto hraje po svém: po jeho bocích jsou dva abstraktní elektronikové, jeden z nich, Atsuhiro Ito, hraje na zářivku. V šumech a blikání jde šedivý Imai klidně svou cestou – hraje témata Thelonia Monka či Georgese Brassense, jako by se kolem něj nesvíjely arytmické zvuky. Snad se to podobá všednodennímu úsilí někam se dostat v přecpaném metru: zabodnout oči do vzdáleného bodu a jít za ním. Spojení souvislé melodie a chaosu je tu krásné a obdivuhodné. Japonci jsou vůbec mistři kladení jednoho k druhému; jedna nezávislá koncertní řada se tu jmenuje Něco a něco jiného.
Sen o koncertu
Scéna hudby jako současného umění to v Japonsku nemá lehké. To ale neznamená, že by nebyla živá. Ví, že je pro ni pod- statný zájem Evropy a velkých amerických center. Tady jsou nám platní: ti, kteří se umění dotýkají s imaginací jiných východisek, než jsou ta naše.
Zásadní vystoupení čtyř kapel organizuje v mé přítomnosti významný improvizátor Taku Unami. Spíš než tradiční koncert je to sen o koncertu. Odráží současné hledání, jak uniknout z běžného rámce hudebního vystoupení. Přítomný divák si pak místy připadá jako ve zlaté éře happeningového hnutí Fluxus.
Snad něco víc napoví popis vystoupení kvartetu. Prvního hráče, pana Suzukiho, jsem už znal, čekal jsem jeho známou hru na malé moduly syntezátorů. Suzuki je pustil, avšak nechal je hrát samotné a sám si četl noviny. Druhý umělec se přidal s rozsvěcením barevných polí: jeden malý monitor a jedna projekce na zeď střídaly barvy, postupně přicházela malá překvapení (jedno pole se rozpůlilo, druhé se začalo hýbat prostorem). Tedy dvojzpěv zvuku a světel: na „artové“vystoupení by to stačilo.
Vtom se ozval domovní zvonek. Někdo jde pozdě, napadlo mě. Dovnitř ale vstoupil maskovaný muž. Později se ukázalo, že je to šéf kvartetu. Na tváři měl tradiční japonskou masku a v ruce polystyrénovou hlavu s maskou ženskou. Proplížil se na scénu a ke konstelacím světel přidal konstelace se svými dvěma hlavami. Muž se vplížil za scénu a vrátil se s laptopem v náručí: na něm, živě napojený přes skype z města Nagoya, byl čtvrtý člen kvartetu. Byl zasypaný plyšovými hračkami, občas vystrčil hlavu a občas hračku. Zvuk, světla, živé i virtuální masky. Můj popis asi těžko zprostředkuje, že to bylo legrační, absurdní a zároveň úžasné – a v něčem dokonce obsažné divadlo o identitě. Všechno zakončil starý pan Suzuki, který od svých abstraktních přístrojů přešel dopředu a na karaoke (!) zazpíval popovou baladu o marném čekání na nějakou ženu. WTF, řekla by mladá generace.
Tihle hudebníci přicházejí ze scény, která pozoruje klišé mainstreamu i alternativy a reaguje na ně. Vlastně se ptá, zda má tradiční vystoupení ještě smysl a jak je když tak proměnit. Je to úžasné a nemedializovatelné. Snad sem někoho z těch lidí dovezeme: vřadili bychom se tak po bok progresivním evropským kurátorům a dramaturgům. Ani oni však nezařídí atmosféru malého tokijského klubu, domovského prostředí, kde tohle všechno vzniká.
Poslechové kavárny vznikly v poválečném období, kdy byly gramodesky v Japonsku pořádně drahé a běžné domácnosti si je nepořizovaly
Neocenitelnými průvodci a podpůrci autorovi v Japonsku byli Marcel Sauer, Taku Unami, Tomoko Kumagai a Petr Holý.