Těžká je situace (českého) divadla
Vprávě končícím roce uplynulo půlstoletí od doby, kdy Jan Císař publikoval knihu Divadla, která našla svou dobu. Analyzoval v ní dobovou poetiku jak velkých, tak tzv. malých, studiových scén, konkrétněji práci třeba Otomara Krejči, Alfréda Radoka, Ivana Vyskočila či Jiřího Suchého. Císařova kniha zastávala roli i osvětově-obranářskou, neboť pražský Semafor či Večerní Brno neměly úplně snadný život: jednou skutečností byl spontánní divácký zájem o ně, druhou nedůvěra i nelibost části kritické a teoretické obce, pro niž divadla „malých forem“s sebou nenesla „náležitou“dávku umění. Císař, vrstevník třeba právě Vyskočila či Suchého, bránil tou knihou senzitivitu a výrazivo tvůrců své generace.
V nově připsané kapitole knihy Člověk v situaci studii o divadlech, která dle něho našla svou dobu, autor ostatně zmiňuje; pokusil se v ní tenkrát, píše, „zmapovat proměny našeho divadla v době tzv. tání“, které nastalo, jak známo, po 20. sjezdu KSSS (1956), ale skutečnou dynamiku nabralo až v letech šedesátých. Knihu Člověk v situaci Císař psal s obdobnou ambicí: ujasnit postavení a funkci divadla „uprostřed prudkého vývoje“, jenž v tuzemském divadle pro změnu nastal po roce 1989. Přitom nyní měl za to, že tvůrčí aktivity, o nichž psal v Divadlech, která našla svou dobu, nebyly pouze výrazem „společenského procesu, jenž osvobozoval tvořivé síly umění z područí společenského a ideologického diktátu“, nýbrž šlo také o navázání „na principy ,pozdního modernismu‘, které formovala meziválečná avantgarda ve třicátých letech minulého století“, přičemž si prý stále více uvědomoval, že „některé příznaky už tehdy ohlašovaly přechod k postmodernismu“.
V těchto tvrzeních se Císař dostává na tenký led. Jestliže divadelní hnutí šedesátých let navazovalo na meziválečnou avantgardu, proč zmiňovat výhradně třicátá léta, když poetické základy, můžeme-li to tak nazvat, byly položeny v letech dvacátých? Ostatně v dubnu 1927 měla v Osvobozeném divadle premiéru „zakladatelská“Vest pocket revue. A spatřovat v určitých prvcích meziválečné avantgardy ohlášky postmodernismu se – snad! – dá při určité „laboratorní“redukci, totiž odřízneme-li společenský a v nejširším slova smyslu kulturní kontext a budeme-li pracovat pouze s estetickými fenomény an sich. Ostatně akcentaci estetického před společenským provádí Císař v celém Člověku v situaci: jak v partiích pro první vydání v roce 2000, tak v nové kapitole nazvané Po patnácti letech. Tato estetická akcentace umožňuje mu pojmenovat to, co je na divadle jako lidské aktivitě principiální, respektive co se v něm coby disci- plíně mění částečně autonomně, ne zcela závisle na společenských podmínkách, v nichž divadlo působí.
Zklamán proto bude ten, kdo by v Člověku v situaci hledal odpovědi na otázku, zda tuzemská polistopadová divadla našla svou dobu. Císař se nepouští do rozboru konkrétního divadelního terénu; čtenář si jen zřídka může „ověřit“, jak teatrolog své teoretické postuláty ověřuje či aplikuje v konfrontaci s reálnými inscenacemi. Autor zde najel na odborně vyšší úroveň sémiotické analýzy divadelního umění jako takového, s cudným a bezpečným nahlížením na aktuální produkci. Název Člověk v situaci je pěkný i slibný, ale nelze si pod ním představovat formulování situace člověka naší doby skrze (tuzemské) divadlo; Císaře daleko více vzrušuje prodlévat ve vytyčování oné situace coby estetického fenoménu. Tedy snad o něco srozumitelněji, i když tím pádem vulgárněji řeče- no: autora zajímá, co se to vlastně na jevišti děje, jak se to děje, jak působí herec, scéna, symbióza s divákem atd.
Člověk v situaci se nachází na pomezí mezi esejem a studií – a jde tady o pomezí problematické. V redakční poznámce knihy stojí, že autor neuvádí „přesné citace“, neboť mu „šlo o ucelený výklad, který by neměly rušit četné poznámky pod čarou“. Ucelenost výkladu nestojí a nepadá s umístěním poznámek, ostatně ty se, jak známo, nemusí nacházet pod čarou, nýbrž na konci práce a průběžně je na ně odkazováno číslováním. Na esej je Člověk v situaci odbornický, čtenářsky ne zrovna vstřícný. Na studii mu chybí příslušný aparát, přičemž nelze vyloučit, že právě použití tohoto aparátu by textu paradoxně pomohlo, neboť by jej vedlo k ukázněnější strukturaci. Kdežto v přítomné podobě se výklad zacykluje, jako kdyby si autor říkal: Sjedu to pro jistotu ještě jednou, aby bylo jasnější, co mám na mysli... Výsledek je spíše zašmodrchanější než dořečenější.
Když se ovšem těmi Císařovými „situačními“shluky prodereme a rozpleteme je, nezůstanou nám unavené prázdné ruce. Přece jen v nich „držíme“jisté poznání, které nám napomůže lépe pochopit to, co můžeme v divadle naší doby často vidět a čímž je nemálo diváků zaskočeno, je tím zmateno a zklamáváno. V roce 2009 režíroval mladý talent Daniel Špinar v pražském Divadle na Vinohradech Büchnerova Vojcka. Vznikl kus, který diváci uvyklí na vinohradskou inscenační tradici nepřijali, kdežto kritika pěla chválu. Císař „vinohradský případ“vidí jako typický polistopadový „příklad proměny poetiky české činohry, kdy intertextualita zkusila dobýt pevnost mimetické tradice“. Jinými slovy: divadlo zmnožených, navršených odkazů se pokusilo zakořenit ve stánku, kde je pevně usazeno divadlo tradiční nápodoby. Střetává se nejednoznačnost a mnohost významů, ne vždy snadná uchopitelnost sdělení, s očekáváním, že na jevišti bude přehledně předveden život, jaký je.
Dá se tedy říct, že Císařova kniha je pokusem formulovat tento vývoj i toto dilema: složitost současného světa logicky vede umělecky ambiciózní divadelní tvůrce tuto složitost jevištně vyjádřit, avšak diváckou protireakcí často je touha utéct právě před touto dotírající složitostí do útěšné přehlednosti.
Po patnácti letech se vrátil přední český teatrolog Jan Císař (* 1932) ke své práci Člověk v situaci a rozšířil ji o novou kapitolu, neboť má za to, že od roku 2000, kdy tahle jeho kniha vyšla poprvé, se v divadle coby lidské aktivitě něco – a nikoliv nepodstatného – změnilo.