Merkelová proti všem

Je německá kancléřka poslední baštou morálky a liberalismu, nebo jejich zkázou?

Kněmecké kancléřce Angele Merkelové se dnes leckdo upíná jako k poslednímu morálnímu lídrovi Západu. Snad jen ona ještě může udržet globální liberální pořádek. Barack Obama, David Cameron a Matteo Renzi už byli smeteni populistickou vlnou, Françoise Hollanda čeká pár měsíců ve funkci.

Není to ale jediný pohled na věc. Holandský politolog Matthias Matthijs to vidí v zásadním článku pro časopis Foreign Policy naopak: v zájmu zachování západního liberálního pořádku má Merkelová odejít co nejdřív. Kdo mluví o morálním vůdcovství, prý špatně hodnotí jedenáct let jejího úřadování.

Na prvním místě se autor vrací ke krizi eurozóny. Tím, že Merkelová trvala od roku 2008 na politice fiskální přísnosti a strukturálních reformách, přenesla břemeno krize pouze na bedra zadlužených zemí. Zatímco Američané schválili velké fiskální stimuly, německá odpověď byla fiskální přísnost pro všechny a do roku 2011 odmítání aktivnější role ECB. Merkelová a ministr Schäuble vsadili na ordoliberalismus a populistický refrén o kontinentu se svatými na Severu a hříšníky na Jihu. Německé ekonomice se od roku 2010 daří na úkor jižní periferie, kde rychle upadá životní standard, narůstá euroskepticismus, je vysoká nezaměstnanost a ekonomické oživení není na dohled.

Cynické plody vítací kultury

Na druhém místě je politika vůči Rusku. Podle autora je morální leda v abstraktním slova smyslu. Příměří na Ukrajině nějak drží, ale Putin upevnil moc a šance Ukrajiny získat zpět kontrolu nad Krymem i východem země jsou nulové. Nyní bude muset Merkelová nějak spolupracovat s Trumpem, který deklaroval jasný zájem zlepšit vztahy s Ruskem. Bez dohody s ním budoucnost Sýrie nebo Ukrajiny vyřešit nejde a podle Matthijse by se Německo mělo vrátit k politice Wandel durch Handel z období studené války, kdy bylo cílem změnit chování Moskvy skrze snahy o znovuzapojení SSSR do hry. Možná je to také naivní, ale antagonistická politika Merkelové vůči Rusku ke zlepšení situace nepovede.

Německá vítací kultura („zvládneme to“) se obrátila ve svůj opak cynickou dohodou s tureckým autoritářským prezidentem Erdoganem, která uzavřela balkánskou trasu, ale neuzavřela tu italskou. Vůbec nejnebezpečnější je, že lidé mohli získat falešný dojem, že krize se už vyřešila. Dohoda přitom stojí na křehkých základech a iluzi, že se stále neliberálnější Erdoganův režim vydá na cestu směrem k EU, a zároveň je připomínkou, že EU stále schází společná efektivní migrační politika a ochrana hranic.

A nakonec: ani EU, ani Německo nebyly schopny zastavit posun směrem k autoritářství v Polsku a Maďarsku. Podle autora hrála CDU kancléřky Merkelové klíčovou roli v umožnění konsolidace moci Viktorem Orbánem, což znamenalo oslabení nezávislosti soudů a cenzuru médií. Protože má Fidesz silnou pozici v Evrop- ské lidové straně (EPP), kde je CDU lídrem, upřednostnila Merkelová stranickou politiku před obranou liberálních hodnot. Orbán byl ušetřen významného tlaku EU (o sankcích ani nemluvě) na zkrocení svých autokratických instinktů výměnou za hlasy v Evropském parlamentu. Tím, že Merkelová dovolila šíření neliberalismu v Maďarsku, umožnila prý další šíření tohoto fenoménu v Polsku.

Budoucnost společné měny

S lecčím z výše uvedeného lze souhlasit. V případě eurozóny bych zdůraznil, že nejde primárně o solidaritu, ale o institucionální výbavu prostoru společné měny, která je nedostatečná. Merkelová propásla příležitost finanční krize po roce 2008 k velkému institucionálnímu skoku. Krize má znamenat novou naději, místo toho eurozóna pokulhává na jedné noze institucionální zakotvenosti. Všechno táhne přetížená herka centrální banky: není společný fond pojištění vkladů, není žádný společný dluhopis ani minimální společná daň. Někdo si myslí, že je to utopie, ale utopií je představa, že společná měna může bez institucionální výbavy dlouhodobě vydržet.

Souhlasit lze i s tím, že křehká dohoda EU s Tureckem o zadržování migrantů je nebezpečná v tom, že vytváří iluzi vyřešení ochrany vnější hranice EU.

Na druhou stranu za naivní lze považovat návrh na neantagonistickou spolupráci s Ruskem. Opravdu sankce nic nepřinesly? To nelze dokázat – třeba by bez nich byl Putin už dávno v Kyjevě. Moskva nabídnuté ruky vždy využívá k expanzi, výzvu ke spolupráci si bude vykládat jako slabost Západu. Měli bychom ale být dobře připraveni, že po nástupu Trumpa v USA začne i v německé politice požadavek na appeasement s Ruskem nabývat na síle. Taková bude politika rudo-červeno-zelené koalice, která je alternativou kMerkelové. Více než kdy jindy bude platit, že ty, co budou projevovat váhavost v tom, kam chtějí patřit, určitě nebude nikdo přemlouvat.