Fotbal jako politika

Hledá se volič bez vášně a hysterie

Letošní rok bude politicky zábavný. Pomineme-li takové legrácky, jako bylo shození vlády vlastními poslanci a prezidentem uprostřed předsednictví EU, zablokování předčasných voleb u Ústavního soudu a následná likvidace nové politické dohody Jiřím Paroubkem (2009) nebo shození vlády zásahem plukovníků a vzápětí jmenování vlády složené z prezidentových kumpánů (2013), pak souběh parlamentní a prezidentské kampaně slibuje výživných dvanáct měsíců. A protože hlavní souboj se povede mezi premiérem Bohuslavem Sobotkou a vicepremiérem Babišem, nebude o špínu nouze. Oba se pohybují v politice a byznysu čtvrt století, takže na každého je dost materiálu, který lze se správnou mírou zkreslení použít pro očernění konkurenta. O Sobotkovi budeme čím dál častěji slýchat ve spojitosti s privatizací krachujících OKD a „nepřítelem lidu“Zdeňkem Bakalou, na Babiše se krom dotací na farmu Čapí hnízdo jistě už chystají dokumenty z časů Petrimexu či privatizace Unipetrolu. Důsledky můžeme s jistou dávkou rizika formulovat předem: pokusy o diskreditaci dvacet let starými událostmi nijak zásadně nezmění voličské nálady, ale otráví vzduch. Každý volič ČSSD ví, že její dnešní předseda byl v letech 2002 až 2006 ministrem financí, a je tedy podepsán pod řadou sporných rozhodnutí, a že by Andrej Babiš budoval své impérium v rukavičkách, si také nemyslí asi ani poslanci jeho vlastního hnutí.

Z fotbalových zápasů víme, že fanoušci na tribunách prožívají souboje mnohem vášnivěji než profesionálové na trávníku. V politice platí to samé. Pro letošní „pekelný“rok proto navrhujeme: nebýt jako hooligans a neprožívat politiku tak osobně a vášnivě. Petr Kamberský