Tichý průvodce po smutku jedné ženy
Francouzský film L’Avenir (Budoucnost) mladé režisérky Mii Hansenové-Löveové se u nás uvádí pod méně přesným distribučním názvem Začít znovu. Přináší bolavé téma, které se dotýká velké části populace – hrdinka, žena na prahu šedesátky, řeší, jak najít znovu své místo ve světě a jak naložit se znovunabytou svobodou, o kterou až tolik nestála.
Nathalie (Isabelle Huppertová) učí filozofii na pařížském lyceu, svou práci miluje, baví ji zejména stimulovat své žáky k přemýšlení a uvažování v souvislostech. Je vdaná, má dvě dospělé děti a psychicky labilní matku, které se nedokáže věnovat tak, jak by si představovala. Stýká se také se svými bývalými studenty, její svět je přesně rozvržený, zaběhnutý a navzdory různým potížím je jí v něm dobře. To vše se ale náhle zbortí, když jí manžel (rovněž filozof) po třicetiletém manželství oznámí, že se zamiloval do jiné, děti odcházejí definitivně z domu a matka umírá. Nathalie je rázem sama, je „vypuštěna“na svobodu, o kterou nestála. Ocitá se v nové realitě, stejně jako obtloustlá matčina kočka Pandora, kterou zdědila. Tahle zá- bavná paralela docela funguje, Pandora, odvezena na venkov, hned první večer uteče do přírody a obnoví své síly, zatímco Nathalii to bude ještě nějakou dobu trvat.
Film potěší atmosférou, kterou si udrží po celou dobu. Ačkoliv Nathalie prožívá kruté chvíle a citové pády a musí se stále vyrovnávat se změněnou realitou, není tu ani stopa po hysterii, lamentování či přepjatých pózách, vše postupně plyne v jakési tiché umírněnosti, někdy s jemnou a trefnou ironií. Je to skutečně subtilní snímek, který soustředěně odhaluje duševní pochody a s nebývalou intenzitou zpřítomňuje pocit prázdnoty a bezradnosti, který hrdinka prožívá. Isabelle Huppertová je v roli Nathalie dokonalá, předkládá směs chladu, odtažitosti a sebekontroly, ale také nečekané křehkosti. Je sice navenek klidná a vyrovnaná, ale její smutek je doslova hmatatelný.
Odchody i návraty
Skoro nikdy nepláče, snad jen jednou, když po matčině smrti jede autobusem a uvidí svého muže, jak se vede s milenkou – pláč se ovšem změní v úlevný smích. Ani její rozhořčené vnitřní komentáře nejsou melodramatické, spíš lehce ironické, třeba když zjistí, že proradný manžel (André Marcon) sbalil při svém odchodu společné knihy. Marcon ovšem hraje jejího životního partnera rovněž skvěle, jako výstavního sobce a zbabělce. Režisérka ale dobře ví, že nic v životě není černobílé – i on nakonec ukáže svou vlídnější tvář, i on najednou cítí nostalgii po bývalém životě amožná by se i vrátil. Štiplavá ironie se účinně proplétá celým filmem, třeba když matka (Edith Scobová) při pohledu na prezidenta Sarkozyho v televizi říká: Kdo to je? A dodává: Ten je ale šered- ný. Příznačný je výjev v nakladatelství, kde Nathalie připravuje edici filozofů a nové (pochopitelně mladé a dynamické) vedení jí představí grafické řešení vhodné tak pro komiks nebo červenou knihovnu. Ani tady není úniku před realitou – komercionalizace dnes nemilosrdně válcuje i myšlení. Konzervativní Nathalie práskne dveřmi – proti tomu jsem celý život bojovala, procedí. Další ro- vinou filmu jsou vztahy Nathalie a jejích studentů – současných i bývalých – a jsou to velmi trefné momenty, zamýšlející se nad smyslem filozofie v praktickém životě.
Její nejnadanější student Fabien (Roman Kolinka) odchází na horský statek, aby tam žil v komuně a v sepětí s přírodou. Údajně ovšem, aby pokračoval ve své disertaci. Setkání s mladými filozofy, kteří jsou vesměs levičáci až anarchisté a vedou jalové řeči, působí směšně a ukazuje fatální odtažitost od reality. Nathalie je obviněna, že se nikdy nebyla ochotná vzdát svého buržoazního životního stylu. I když se cítí být svým způsobem zrazená, uvědomuje si dobře své postoje a i tahle konfrontace ji posouvá dál.
Nathalie v pojetí Huppertové sice působí dojmem, že neustále těká, hledá, je v pohybu a mění se, ale ve skutečnosti zůstává stále stejná, jen se opevňuje a zjišťuje, že samota ji přece jenom přináší svobodu a bude jen na ní, jak si ji nastaví. Film Mii Hansenové-Löveové je vlastně takovým průvodcem po mnoha podobách smutku hlavní hrdinky, která se musí spousty věcí vzdát, aby našla jiné. Je to ale také film o naději, která existuje – a vůbec nemusí vyznít chtěně nebo pateticky.
L’Avenir (Začít znovu)