Dejme Evropě politický vliv
Pokud někdo pochyboval omalém politickém vlivu jednotlivých zemí Evropské unie na mezinárodní dění, tady má odpověď jako na stříbrném podnosu: Turecko by podle nedávného prohlášení přivítalo, kdyby se rozhovorů v kazašské Astaně o syrském míru účastnily i Spojené státy.
Jinými slovy chce k jednání o Sýrii vedle Ruska přizvat i USA, ale nestojí o nikoho z Evropy, ačkoliv jde o evropské sousedství. Nechce nejen Evropskou unii jako celek, ale nechce ani Německo, Francii ani Británii. Tímto chováním dokazuje, že ani EU, ani žádný z unijních států samostatně nemá takový vliv, aby Turecku stálo za to je přizvat k jednáním o nastolení míru v oblasti, která je Evropě tak blízko – a události v ní již pár let zasahují i do života Evropanů.
Přemýšlíme-li o tom obecněji, nevyhneme se otázce, jakým právem je dnes Francie či Británie stálým členem Rady bezpečnosti OSN, když ani nemá smysl je zvát k jednání o míru v Sýrii. Pokud by snad měla být jediným vysvětlením vojenská síla na konci druhé světové války, tedy před sedmdesáti lety, pak je cosi shnilého i v OSN.
Turecko svým návrhem také dokazuje pravdivost rčení, že Unie je hospodářský obr, ale politický trpaslík. Ano, půlmiliarda nás, občanů EU (sedm procent obyvatel Země), produkuje – zatím – čtvrtinu světového obchodu, ale to se bude snižovat.
Turecký návrh tedy představuje pro Evropany velkou výzvu. Pokud nemají váhu na mezinárodním poli ani největší unijní státy jednotlivě, je to výzva k vytvoření evropské obranné spolupráce, která by mohla pomoci přetavit tuto obrovskou ekonomickou sílu ve skutečný politický vliv. Marná sláva, je to schopnost vycenit zuby, co v geopolitice rozhoduje, ne velikost obchodu.
Je proto dobře, že jsme v Evropském parlamentu začali nedávno projednávat myšlenku evropské obranné unie, založené nikoli na evropské armádě, ale na větší interoperabilitě stávajících národních armád. Tedy na vytvoření skutečného evropského vojenského pilíře NATO. Tento návrh směřuje nejen k efektivní odpovědi na současné globální bezpečnostní výzvy, a to nejen ke kontinentální bezpečnostní potřebě, která vyžaduje kontinentální odpověď. Jelikož tato myšlenka zarezonovala i v nedávném projevu předsedy Evropské komise, je naděje, že nezanikne, ale že se konkrétní návrhy časem objeví na politických stolech.
Pak bude na vládách členských států, jak se k tomu postaví. V tomto případě se brexit může ukázat jako prospěšný, neboť Londýn podobné návrhy dosud striktně odmítal. Český premiér i prezident – byť mluvili o evropské armádě – již kladný postoj s takovými úvahami vyjádřili. V minulosti již zde sice byl neúspěšný pokus o vytvoření Evropského obranného společenství (1952–54), který tehdy Francie jak navrhla, tak i posléze zavrhla, jenže to bylo před šedesáti lety. Mezitím se změnil nejen svět, ale i francouzský přístup k mezinárodní vojenské spolupráci.
Někdy je třeba mít sen a vizi. Mír uvnitř Evropy i její blahobyt jsou mylně považovány za samozřejmé. Evropská obranná spolupráce by tak mohla být tím projektem, který Unie zoufale potřebuje – projektem, v němž by se mohly členské státy sjednotit a dát Unii nový smysl a vědomí, že v Evropě opět tvoříme historii a že ve světě něco znamenáme. PAVEL SVOBODA
V geopolitice rozhoduje schopnost vycenit zuby. Je proto dobře, že jsme v Evropském parlamentu začali projednávat myšlenku evropské obranné unie.