Čeština je pro ně cizí jazyk

Jednotné přijímací zkoušky a maturita z českého jazyka diskriminují žáky, kteří mají jinou mateřštinu

Do českých základních škol přicházejí cizinci. Není to příval a většinou nejsou ani ze zemí, kde se válčí. Přicházejí už léta se svými nebo za svými rodiči, kteří si u nás našli práci a podnikají tu. A jejich počet roste. Zatímco před deseti lety registrovaly základní školy něco přes dvanáct tisíc žáků s cizí státní příslušností, letos už je to přes dvacet tisíc. Představuje to sice jen něco přes dvě procenta, a skoro čtvrtinu z té menšiny tvoří jazykově a kulturně blízcí Slováci, ani tak nejde ale o zanedbatelné počty.

Když budeme brát v úvahu imateřské školy, máme dnes v regionálním školství skoro 31 tisíc cizinců, z toho jen na středních školách téměř 10 tisíc. Další děti možná nejsou registrované jako cizinci, protože mají například po otci české občanství, ale čeština přesto nemusí být jejich mateřským jazykem, protože maminka je dejme tomu Američanka a rodina žila delší dobu v zahraničí.

Jedna věc je zřejmá: Jestliže říkáme, že hlavní vzdělávací proud musí počítat s různými vzdělávacími předpoklady a potřebami žáků, mělo by se to týkat i dětí, pro něž je čeština více či méně cizím jazykem. Mimochodem jazykem, jehož gramatiku a učitelské nároky těžko zvládají i ti, kdo jej sáli s mateřským mlékem.

Nejhorší jsou vidy

Sahrabovým rodným jazykem je perština. Když přišel do Česka, bylo mu dvanáct, a protože česky vůbec neuměl, nastoupil do první třídy. Základní školu zvládl za pět let, a dostal se dokonce na čtyřleté gymnázium. To bylo ovšem před pěti lety. Letos by měl smůlu, protože v novém systému povinných přijímacích zkoušek by ho vyřadil jednotný test z češtiny. Copak by mohl najít podstatné jméno, které je příbuzné se slovem „vysněný“a zároveň se skloňuje podle vzoru „hrad“?

„Skloňování je pro mě pořád problém, ale vůbec nejhorší je dokonavost a nedokonavost. To se asi opravdu nedá naučit, to se musí cítit,“říká Sahrab. Loni ma- turoval, ale neodmaturoval. Samozřejmě kvůli češtině. V cestě na vysokou školu, kde chtěl studovat informatiku a cestovní ruch, mu v jednotné části zkoušky chyběl jeden bod.

Ukrajinka Nasťa vystudovala v Praze Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale jenom díky tomu, že jí rodiče zaplatili soukromou střední školu, která při přijímacím řízení brala na její chabou češtinu ohled. S jednotnými přijímačkami, jejichž výsledky jsou od letoška povinny zohledňovat všechny střední školy včetně těch soukromých, už by to bylo o hodně těžší.

Ve skutečnosti se k cizincům stavěly přátelsky i některé veřejné školy. Zatímco jedna základka nechala z českého jazyka a literatury na konci osmé třídy propadnout žáka, který se přistěhoval teprve před necelým rokem, střední školy byly vstřícnější. A nemuselo jít vždycky jen o ty, které mají nedostatek uchazečů.

„Cizince, kteří prokázali studijní předpoklady, jsme podrobovali jen ústní zkoušce,“potvrdila ředitelka prestižního pražského gymnázia Na Zatlance Jitka Kmentová. Nelitovala. Na Zatlance mají skoro tři desítky nečeských studentů a všichni si vedou velmi dobře. Jde většinou o Vietnamce a Ukrajince, ale mají tu i jednoho nadaného afrického studenta, kvůli němuž si ředitelka dělá starosti. Obrátila se proto na úřad ombudsmana. „Domnívám se, že společná část maturitní zkoušky z českého jazyka v didaktickém testu diskriminuje cizince, kteří nevyrůstali v českém prostředí od malička,“napsala. Upozornila, že když stát umožňuje sluchově postiženým skládat maturitu z češtiny jako zkoušku z cizího jazyka, tedy na úrovni B1, měl by myslet i na tento handicap. Proč to nedělá?

„To není otázka na nás, to je věc zákona a příslušné vyhlášky,“vysvětluje Jan Pohanka zministerstvem školství řízené organizace CERMAT, která zajišťuje jednotnou část maturit i přijímacích zkoušek na střední školy s maturitou. Podle této vyhlášky platí, že pokud je student v České republice méně než čtyři roky před maturitní zkouškou, má nárok na úlevy. Ty ovšem spočívají jen v tom, že dostane oproti ostatním maturantům patnáct minut navíc pro vypracování didaktického testu a třicet minut pro napsání slohové práce. To je jako kdyby vám přidali půlhodinu na zhubnutí.

Některé věci se doučit nedají

„Mezi svými klienty máme devatenáctiletého Ukrajince, který studuje soukromou střední školu. Ačkoliv ho jedna z našich dobrovolnic češtinu doučuje, jeho strach zmaturity z českého jazyka je obrovský,“říká Kristina Titěrová z neziskové organizace META, jež se podporou cizinců zabývá. Zmiňuje také mimořádně motivovanou dívku z Mongolska, která studovala zdravotní školu a dostala se i na vysokou, jenže maturita z češtiny jí utekla o jeden bod, takže z vysoké není nakonec nic.

Studentka bohemistiky Barbora, která si přípravou studentů k maturitě z češtiny přivydělává, potvrzuje, že v některých případech je doučování marné: „Učila jsem dívku, která dneska studuje medicínu. Její matka je Češka, ale otec Řek. Rodina žila střídavě tady i v Řecku, ale zpočátku hlavně v Řecku, doma se mluvilo anglicky. Některé nuance češtiny ta studentka prostě necítila, ať se snažila, jak se snažila. S maturitou z češtiny měla velké potíže.“

Trochu větší šanci než v případě maturit poskytuje legislativa stran přijímacích zkoušek. Říká, že „osobám, které nemají české občanství ani vysvědčení z české základní školy se při přijímacím řízení na žádost promíjí přijímací zkouška z českého jazyka a znalost pro vzdělávání nezbytná se prokazuje pohovorem.“Jenomže většina těch dětí, které se na střední školy hlásí, do české základní školy alespoň nějaký čas chodila. Tyto děti mají tedy česká vysvědčení, a úleva se na ně tudíž nevztahuje.

Vietnamci odklady nechtějí

Dlužno říct, že málokdo si stěžuje. Zejména Vietnamci považují jakékoliv zmínky o tom, že by snad něco nezvládali, za nepřípustné. Češtinu zvládají s pomocí českých hlídacích „babiček“a později chodí na doučování tak dlouho, až všechno zvládnou. Například desetiletý žák páté třídy, který používá české jméno Tom, připouští, že už od čtvrté třídy jezdí dvakrát týdně na celé odpoledne přes celou Prahu do vietnamského obchodního a kulturního centra SAPA, kde se připravuje na přijímací zkoušky do víceletého gymnázia. Že se o ně bude ucházet, považuje za samozřejmé.

Dospělí představitelé vietnamské komunity však o přijímačkových kurzech nechtějí z nějakého důvodu moc mluvit. Někteří dokonce tvrdí, že se jejich děti jezdí doučovat jen vietnamštinu.

Právě vietnamskými žáky se zabývala ve své bakalářské práci na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity Hana Mendlíková, které se podařilo několik dětí, ale i jejich učitelů, vyzpovídat. Z těch krátkých profilů vyplývá, že to nemají vždycky lehké: „Do školy nastoupila Anička z Brna (třetí třída) v necelých šesti letech. Odklad by otec považoval za ponižující. V první třídě bývala hodně unavená a bylo to na ní vidět.“Sama Anička studentce, která s ní vedla rozhovor, odpověděla mimo jiné na otázku týkající se jejích českých spolužáků: Ne, žádný z nich neprojevil nikdy zájem dozvědět se víc o Vietnamu, ani když tam holčička zrovna byla o prázdninách.

Nárok je, ale...

Nelze říct, že by se cizincům v našich školách nedostávalo žádné podpory. Na bezplatnou výuku českého jazyka přizpůsobenou jejich potřebám mají ve skutečnosti nárok všichni, kdo u nás plní povinnou školní docházku. Jsou tu však dva zádrhely: Zaprvé ne všechny školy na to mají lidi a ne všechny dokážou získat pro ně taky peníze, které k tomuto účelu poskytují evropské fondy. A zadruhé ani sebelepší podpora nemůže vždycky dostát nárokům češtinářů jako takových.

„Velkým vítězstvím už je, když to dítě umí jakž takž sledovat výklad v ostatních předmětech. I k tomu musí vynaložit obrovské úsilí,“řekl před časem Lidovým novinám Jiří Mesický, jehož děti přišly do české školy z Ameriky. Nuance českého jazyka a literatury, na nichž staví testy sestavené češtináři, bývají už nad síly takových žáků, jakkoli inteligentních a schopných.

Někdo řekne, že pro takové případy tu máme mezinárodní školy, kde je vyučovacím jazykem angličtina. Nebo jiné s francouzštinou či němčinou. Jenže ty jsou zaprvé drahé, a zadruhé neposkytují základ k integraci do českého prostředí.

Co s tím dělat? Jedna možnost je nedělat nic a říci si – kdo chce do české školy, musí se smířit s tím, že bude poměřován s českými žáky v každém směru.

Druhá alternativa zní smířlivěji: Prokazuješ studijní předpoklady a v češtině jsi dosáhl úměrného pokroku? Pak dostaneš šanci pokračovat ve studiu, případně získat maturitní vysvědčení i bez znalosti jazykových nuancí.

Vždyť tyhle děti a studenti mají oproti našim jednu velkou přednost. Znají skvěle ještě přinejmenším jeden jazyk, a mohou nás tak jednou spojovat se světem.

Stačilo by málo: posuzovat jejich chyby v testech a písemkách z českého jazyka trochu jinak, rozuměj benevolentněji, případně zavést již zmíněnou zkoušku z češtiny jako cizího jazyka.

Zatím se ale nezdá, že by se v tomto směru chystaly nějaké změny. Barbora Kubátová z kanceláře veřejného ochránce práv potvrdila, že mají na stole dopis od ředitelky gymnázia, která na problém upozorňuje. Dosud se jím ale ještě nezabývali.

Školský ombudsman Ladislav Hrzal o tomto problému podle svých slov už cosi zaslechl, ale je ve funkci zřízené ministerstvem školství příliš krátce, než aby se na to mohl podívat blíž.

Tak uvidíme v novém roce.

Nejhorší je dokonavost a nedokonavost. Rozdíl mezi výrazy chodil a chodíval se opravdu nedá naučit, to se musí cítit.