Den v roli bezdomovce
Je deset hodin dopoledne. Jdeme po ulici. V jedné ruce nesu kartony, ve druhé špinavý kelímek. Vedle mě jde spolužačka obtěžkána ošoupanou igelitkou se svetry. Jsme dvě a před námi je celý den. Den jiného člověka.
„Tady to půjde.“Rozkládáme na zem kartony, před sebe stavíme kelímek. Přidáváme k němu kus papíru. NA JÍDLO. Hodinu jen sedíme a koukáme se před sebe. Na lidi. Spěchají někam dál. Kolem nás prochází paní učitelka s dvaceti dětmi. „Vidíte, děti, takhle dopadnete, když se nebudete učit,“říká jim. „Odporný,“pronáší jiná kolemjdoucí.
Hraju na ukulele, přejíždím z jedné struny na další. Mrznou mi prsty. Hází nám cizinci, mladí lidé. Před námi projíždí auto. Zastavuje o kus dál a řidič nám jde hodit peníze do kelímku.
Opírám se zády o nejbarevnější zeď v Praze, a přesto si vedle ní připadám tak šedivá. Nohy už necítím. Po chvíli se zvedáme. Začíná pršet a máme hlad.
Staré kalhoty polité zkaženou vodou od zelí tiše šustí mezi regály. Špinavou rukou sahám pro peníze, nahmatávám pár vajglů. Chci platit. Prodavačka mi drobné hází do ruky, aby se mě nemusela dotýkat.
Touláme se Prahou. Zbylý vý- dělek dáváme jinému bezdomovci. Procházíme mezi lidmi a uvědomujeme si, že nemáme kam spěchat.
Míříme do ulice, která je mezi pražskými bezdomovci nejznámější. Týnská. Zákaz žebrání postihuje skoro všechna místa, kde je hodně lidí. Nesmí se žebrat u metra, v MHD, na zastávkách v okruhu sta metrů, u mateřských a základních škol, úřadů, v centru, na náměstích, na mostech, skoro nikde, kde jsou lidi. Na Týnskou se zákaz nevztahuje. Řídíme se heslem „kde není zakázáno, je dovoleno“.
Náš svět a jejich svět
V uličce stojí dva muži. Blížíme se k nim. Nejsme si jisté, jestli jsou to bezdomovci. Mezi lidmi bez domova bývá zvykem, že když jeden na ulici klečí, druhý, který chce žebrat také, se ho jde zeptat, kdy bude končit, aby ho mohl vystřídat a neobírali se navzájem o výdělek. Pokukujeme po nich. Jeden z nich vyráží k nám. „Můžete, holky.“Pochopil.
Rozkládáme na zem kartony, před sebe stavíme kelímek. Je to tady. Musíme si kleknout. Ponížit se. Takhle tedy vypadá dno společnosti? Kousek ode mě probíhá krysa. Hlavu skláním ke kolenům a ostrý zápach syrečků a zkaženého zelí mě sráží ještě níž. Žebráme. Už to není busking. Hraní na ukulele. Kousek naděje v každé písničce. Už to není něco, co se nás nedotýká. „Co pro to taky něco dělat?“pronáší naším směrem nějaká paní. Za půl hodiny máme dvě stovky.
Je to náš svět a jejich svět. Propast. Když někdo klečí, ztratil hodně. Sebeúctu, vlastní hodnotu, sílu, vůli. Chybímu vlídná slova. Neodsuzování. To, aby si ho někdo i přes to všechno vážil. Probudil v něm malým gestem lepšího člověka.
Na otázku „Kam půjdete potom?“odpovídáme: „Domů.“„Vy máte nějaké ‚domů‘?“Máme.
Vyšlo v časopise Malé stránky, který vydává Malostranské gymnázium a Malostranská ZŠ