Veřejnoprávní pohádky hluchých

Filmaři hromadně ohluchli. Jak jinak si máme vysvětlit fakt, že letošní nové veřejnoprávní vánoční pohádky trpěly zoufalou artikulací téměř všech protagonistů. Televize rozhodně nešetřila, kostýmy byly výpravné a kulisy nákladné, jedna pohádka se točila dokonce za hranicemi, ale artikulace princezny, děvečky i piráta byla k nerozeznání. Takhle obludnou ledabylou výslovnost jsme doposud mohli slyšet jen od moderátorů soukromých televizí.

REZONANCE

Když princezna mluví jak pražský puberťák, bylo by to možné chápat jako prostředek vyjadřující nějaký záměr. Nejnovější štědrovečerní pohádky ale nepracovaly ani s výslovností, ani se slovní zásobou nijak, protože tvůrci nebyli schopni jednotlivé jazykové úrovně od sebe ani rozlišit, natož s nimi pracovat.

Pokud by toho schopni byli, nakládali by s jazykem přinejmenším stejně obratně jako tvůrci dnes již klasických vánočních pohádek. Ti si byli vědomi různých jazykových úrovní a princezna mluvila jinak než poustevník či čert, ba i různě postavení čerti disponovali jiným verbálním projevem. Mají-li tvůrci co říci, pracují komplexně i s jazykem a například nedovolí hercům mluvit, „jak jim zobák narost“.

Je samozřejmě možné, že pohádky byly výrazem „progresivní“snahy zrušit jazykovou stylizaci i charakteristiku postav a zglajchšaltovat českou řeč i mluvu na úroveň pokleslé pražštiny. Potom ovšem byly celé svátky ostrým útokem na naše spoluobčany za moravskou hranicí. Tam zní čeština věru jinak, avšak i oni poznají, co je hloupé a prázdné.

Bylo by zajímavé, kdyby nějací odvážní tvůrci České televize (je to samozřejmě oxymóron) zkusili natočit němou pohádku. Tam by totiž absentovaly dialogy, které lopotně dovysvětlují děj a dělají z vizuální stránky věci jen ilustraci k de facto rozhlasové hře. Filmaři by se pak nemuseli zabývat ani výslovností, ani případností jednotlivých výrazů. Ale na takovém díle by jednoznačně bylo vidět, kdo řemeslo ovládá, a kdo nikoli.