Nové vhledy do mládí Bedřicha Smetany

První díl Smetanovy korespondence k vydání připravili Olga Mojžíšová, vedoucí Muzea Bedřicha Smetany, a Milan Pospíšil. Zahrnuje období 1840 až 1862, začíná tedy Smetanovými studentskými lety v Plzni a v Praze. Následují první léta jeho samostatné pražské existence, kdy působilmimo jiné jako domácí učitel hudebně nepříliš nadaných pěti dětí hraběte Leopolda Thuna a kdy si založil hudební školu, švédské období a jeho návrat do Prahy, kdy svůj dřívější německý způsob vyjadřování v písemném projevu, daný vzděláním v němčině, uzavřel a nahradil češtinou. Do této etapy Smetanova ži- vota spadají také komplikované peripetie jeho rodinného života – sňatek s Kateřinou Kolářovou a po smrti její i tří z jejich čtyř dcer další sňatek s Betty Ferdinandiovou, do které se Smetana až bláznivě zamiloval.

Edice přináší mnoho dosud nepublikované korespondence a dává tak mnohem hlouběji nahlédnout do Smetanových rodinných poměrů a příčin krize jeho manželství s Betty. Z nově zveřejněných dopisů je také zřejmé, že Smetana nebyl ze strany svých aristokratických zaměstnavatelů a žáků brán jen jako učitel, ale jejich přátelské vztahy přesahovaly běžný služební poměr. Korespondence poskytuje také cenné informace o Smetanově způsobu života v Göteborgu a jeho mnohdy kritický pohled na společenský život a zvyklosti tamní smetánky.

Nepříliš praktický

Podle editorky Olgy Mojžíšové obsáhlé dopisy manželce z komplikované anabáze koncertních cest po Německu a Nizozemsku v roce 1861 s podrobným líčením mnoha peripetií a nesnází při snaze získat angažmá dávají tušit, že Smetana nebyl v tomto směru příliš praktický a že právě to byl možná důvod, proč svou ambici na koncertní dráhu opustil, ačkoli se interpretačně mohl směle rovnat tehdejší evropské pianistické špičce.

Přínosná je také koncepce, kterou autoři pro publikování tak specifických pramenů zvolili. Jejich ambicí bylo zprostředkovat korespondenci v co největší úplnosti – zahrnuli do ní proto nejen zachované odeslané a přijaté dopisy a další písemná sdělení nebo koncepty, ale i informace o dopisech, které se zatím nepodařilo objevit nebo byly zničeny, ale jejichž existenci lze doložit z relevantních zdrojů. Řazení je chronologické. Dopisy jsou uvedeny v originálním jazyce se shrnutím jejich obsahu v češtině a v angličtině. Snahu o ucele- nost a komplexnost pak dotváří bohatý aparát komentářů a poznámek. I díky nim, včetně důkladných rejstříků osob, děl, institucí, firem, periodik imíst, je korespondence autentickým zdrojem informací nejen pro zájemce o Bedřicha Smetanu, ale také o toto období dějin – nejen českých.

Mýtus o mizerné češtině

S úplností souvisí i další zvolený princip – totiž způsob přepisu originální podoby dopisů s minimem editorských zásahů. Podle Olgy Mojžíšové všechna dosavadní vydání přinášela Smetanovu korespondenci bez jasně stanovených edičních pravidel, s různým stupněm úprav do původního zápisu: „Jednalo se vesměs o edice více či méně popularizační, které měly Smetanovu korespondenci především přiblížit veřejnosti, a nepochybně byla v řadě případů v pozadí i snaha nenarušit idealizovaný obraz národního klasika nedostatečnou znalostí mateřského jazyka. Editoři se sice snažili zachovat některá specifika Smetanova písemného projevu, avšak celkem libovolně odstraňovali jen podle vlastního dojmu či uvážení nejen většinu evidentních chyb, ale i další zvláštnosti a upravovali texty dopisů podle současných pravopisných norem.“

V rámci přípravných prací byla také poprvé provedena podrobná lingvistická analýza češtiny a němčiny Smetanových dopisů z hlediska pravopisu, gramatiky a slovní zásoby, kterou její autoři Marek Nekula a Lucie Rychnovská navíc zasadili do obecnějšího kontextu tehdejší jazykové situace v českých zemích. Podle Olgy Mojžíšové tato studie jasně ukázala, že Smetana nebyl z jazykového hlediska ničím výjimečným, a rozbíjí mýtus o jeho mizerné češtině: „Řada zvláštností i některé evidentní chyby z pohledu dnešní jazykové normy byly tehdy celkem běžným jevem a některé anomálie za nesprávnosti považovat vlastně ani nelze, protože se do jeho písemného projevu zejména v češtině promítla řada faktorů, které jej výrazně ovlivnily: měl výhradně německé školní vzdělání, běžné tehdy bylo paralelní užívání češtiny a němčiny, češtinu Smetana od dětství znal a používal především v mluvené podobě, v psané podobě ji začal zdokonalovat až v dospělém věku, čeština v této době ještě neměla zcela pevně kodifikovaná pravidla.“

Důvodem tohoto přístupu byl podle Mojžíšové fakt, že dopisy jsou nejen důležitým zdrojem faktografických informací, které přináší jejich obsah, ale psaný text, jeho forma, způsob vyjadřování a jeho zvláštnosti jsou také určitým obrazem pisatele, nejen úrovně znalosti jazyka, ale třeba i jeho vztahu k adresátovi, jeho momentálního rozpoložení a řady dalších objektivních i subjektivních faktorů daných konkrétní situací: „To vše má cennou výpovědní hodnotu, kterou mohou využít i jiné obory než jen hudební historie.“

Mnoho dosud nepublikovaných dopisů přináší čerstvě vydaný první díl korespondence Bedřicha Smetany. Umožňuje mimo jiné mnohem hlouběji nahlédnout do Smetanových rodinných poměrů. Edice je jedinečná třeba i tím, že na rozdíl od těch předchozích neopravuje po národním klasikovi pravopisné chyby.

Bude jich pět

Vydáním korespondence se podařil zásadní průlom do nepříliš utěšeného stavu literatury o Bedřichu Smetanovi – například dosud nebyl vydán tematický katalog Smetanovy tvorby, chybí moderní monografie, výběr ze Smetanovy korespondence naposledy vyšel před šedesáti lety. Mezi hlavní přínosy patří zpřístupnění dosud nezveřejněné korespondence, jazykové zhodnocení a systematické a detailní ediční zásady. Publikace vydaná za podpory Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě a Grantové agentury ČR je počin významný a mimořádný i svým rozsahem – celek je plánován do pěti svazků.

Bedřich Smetana – Korespondence I (1840–1862)

Autorka je operní kritička