V penzionu vzpomínek
Jsou muži, kteří v krizi středního věku mění manželky. Jiní mění auta a někteří dokonce pohlaví, píše britský historik Tony Judt ve svých pamětech nazvaných Penzion vzpomínek, které na sklonku minulého roku vydalo v českém překladu nakladatelství Prostor. On sám svou krizi středního věku spojenou s rozvodem s druhou manželkou vyřešil po svém: „Začal jsem se učit česky.“
To bylo na počátku 80. letminulého století. „Díky ovládnutí češtiny se ze mě stal zcela odlišný typ vědce, historika i člověka.“Z historika zaměřeného na Francii se přeorientoval na střední Evropu, odkud pocházeli jeho židovští předci. V polovině 80. let se také zapojil do pašování knih do komunistického Československa a přednášel tu na bytových seminářích organizovaných disidenty. „Praha byla tenkrát šedivá a smutná. (...) A přesto jsem tam žil ve víru nadšení a vzrušení a pokaždé se vracel do Oxfordu nabitý energií a nápady.“
„Má česká dobrodružství mi nepřinesla novou ženu a už vůbec ne nové auto. Byla však tou nejlepší krizí středního věku, jakou jsem si mohl přát. Navždy mě vyléčila z metodologického solipsismu postmoderního akademismu. (...) Ukázala mi, že mezi nebem a zemí je víc věcí, než se kdy snilo naší západní filozofii, a já jsem – byť opožděně – některé z nich zahlédl.“
Vzpomínky Tonyho Judta (1948–2010) jsou mimořádně zajímavým osobním pohledem na svět od 50. let minulého století. Českého čtenáře jistě překvapí nejen kapitolou o řešení autorovy krize středního věku. Třeba pasáže o britském školství první poloviny 60. let, které za nejvhodnější vzdělávací metody považovalo fyzické tresty a psychické týrání žáků, ukazují, že Západ, o kterém se za železnou oponou snilo, měl opravdu k ráji na zemi daleko. Podobně deziluzivně působí třeba i líčení poměrů v izraelském kibucu, kde se autor snažil – marně – naplnit svou židovskou identitu.
To, že si Tony Judt navzdory své tragické situaci dokázal uchovat jasné myšlenky a předat je dál, připomíná hrdiny antických bájí čelící s klidem neodvratnému osudu
Judtova kniha není jen inspirativní, ale také neobyčejně smutná. Autor ji dokončil těsně před smrtí na amyotrofickou laterální sklerózu, nevyléčitelnou nemoc, která během několika měsíců paralyzuje celé lidské tělo. „Zásadní vlastností této neurodegenerativní choroby je, že vám zůstane jasné vědomí, takže můžete přemýšlet o minulosti, současnosti i budoucnosti, ale postupně ztrácíte jakoukoliv možnost převést svoje myšlenky do slov.“V knize, již diktoval už zcela ochrnutý, líčímuka, která mu jeho nemoc přinášela. To, že si i navzdory své tragické situaci dokázal uchovat jasné myšlenky a předat je dál, připomíná hrdiny antických bájí čelící s klidem neodvratnému osudu.
Poslední kapitola je holdem Švýcarsku a jeho železnici: „Nemůžeme si vybrat, kde začneme svůj život, ale můžeme ho zakončit, kde chceme. Vím, kde to bude: pojedu bez cíle tím malým vláčkem, dál a dál, už napořád.“