O křehkosti umělecké svobody
Ve výběru nových seriálů ČT, které v těchto týdnech startují, zaujme Bohéma jednou nepřehlédnutelnou kvalitou. Nabízí totiž čitelné téma, které je aktuální prakticky v každé době – a to kam může jedinec v exponované umělecké profesi zajít, aby si nezadal s nemravným režimem, a kde začíná a končí kolaborace.
Seriál vznikl podle scénáře Terezy Brdečkové a zachycuje zvlášť dramatický časový úsek, v němž se zbortila mladá československá demokracie a zmizela na dalších čtyřicet let. Tvůrci líčí dobu od mnichovského diktátu až po rok 1953 a hlavními hrdiny jsou slavní prvorepublikoví herci a filmaři a ústředním místem děje jsou barrandovské ateliéry.
Bohéma má několik nepopiratelných kvalit – především je i přes určitou fabulaci historicky hodnověrná. Autorka scénáře se zjevně opírala o fundované práce, které se věnují protektorátním osudům barrandovského studia i některých herců (například využila studii Vladimíra Justa rehabilitující Vlastu Buriana, k dispozici je i další literatura jako třeba kniha Petra Bednaříka Arizace československé kinematografie). Pokud lze soudit z prvního dílu, který dala Česká televize k dispozici recenzentům, tvůrci skutečně dbali na dobovou autenticitu a nevymýšleli zbytečně krkolomnosti pro větší efekt.
Dobře je zde zachyceno narůstání atmosféry strachu a utahování šroubů. A postupné zjišťování, že s Němci to žádná opereta nebude a že leckomu půjde i o krk. Motiv každodenního kompromisu a úlitby moci, které v nesvobodné společnosti zvlášť umělce tak silně zasahují, je v seriálu exponován už od prvních minut – když musí Zdeněk Štěpánek, známý svou loajalitou k Hradu, v rozhlasu přečíst národu kapitulaci a přijetí podmínek mnichovské smlouvy. Tento dramatický moment Štěpánkova života (a během války budou i další) líčí Jaroslav Vostrý v hercově monografii. Uprostřed čtení se údajně herec rozplakal a nemohl provolá- ní dočíst, ještě po letech si připadal ubohý, provinilý a uražený. V seriálu je tato situace pojata civilně, bez patosu, ale přece se silnou naléhavostí, stejně tak Michal Dlouhý nelehkou roli slavného barda pojal s důrazem na robustnost charakteru, který ukrývá silnou emotivitu.
Vnější podoba není to hlavní
Ostatně herecké výkony jsou dalším přínosem seriálu. Tím spíš, že ztvárnit známé herce, kteří už se dávno stali součástí našich dějin, je velmi složité, riziko sklouznutí k neživé šabloně je velké jak pro scenáristu, tak pro interprety. Tvůrci si minimálně museli položit otázku, zda pro ně bude fyzická podobnost až tak důležitá, a evidentně došli k názoru, že nikoliv, a soustředili se víc na typovou spřízněnost a schopnost vnitřního postižení naturelu.
Výborný je například Vladimír Javorský v roli Vlasty Buriana, nejde jen o perfektní vystižení jeho přirozené komediálnosti, ale i o vnitřní váhavost, jistou naivitu, bezstarostnost a neschopnost odhadnout důsledky vlastních činů. To vše mu nakonec bylo tak osudné. Miloše Havla hraje Jaroslav Plesl a vedle pragmatismu podnikatele mu dodal až zvláštní křehkost a zranitelnost.
Přesvědčivý je i obraz známého českého nacisty režiséra Václava Binovce v podání Petra Jeništy. Herci se střízlivými prostředky podařilo vykreslit perfidnost jeho myšlení. Další zajímavá figura je šedá eminence protektorátního filmového průmyslu – sudetský Němec a arizátor Willy Söhnel. Jeho působení v Praze bylo značně kontroverzní, údajně řadu lidí zachránil od koncentračního tábora, a po válce mu bylo dokonce vráceno československé občanství. Söhnela hraje Jan Hájek a prozatím jej vybavil nepříjemnou neproniknutelností, která naznačuje, že je dobré být s tímto pánem zadobře.
Jestli něco v prvním díle nevyznělo, jak by mělo, jsou to rámec vyprávění a fiktivní postavy s ním spojené. Je to jednak barrandovský scenárista a dramaturg Arnošt Žák (Michal Balcar / Ondřej Pavel- ka), který se měl do ateliérů dostat jako mladík v roce 1938 a postupně tam vystřídat různé profese. A také být zamilovaný do pražské Němky – herečky Lili Krallové, kterou hraje Judit Bárdosová. Zestárlý Žák začíná psát své paměti v den, kdy Československo okupují sovětští vojáci – tento rámec, nebo spíš ideová spojnice, jež staví sovětskou okupaci jako paralelu s Mnichovem ve smyslu další demoralizace českého národa, ale příliš nefunguje, působí chtěně. Záběry na tanky se sovětskými vojáky, kteří se uhnízdili na dvoře pavlačového domu, působí melodramaticky, divák si maně vzpomene na Šteindlerův snímek Díky za každé nové ráno, jenže tam byly takové výjevy jako účinná ironie. Postava Lili je údajně fiktivní kombinací několika protektorátních filmových hvězd a podle toho také vypadá, působí až čítankově vzorná a uvědomělá, což z ní činí dost neživotnou osobu.
Bohéma je ale seriál, který nerezignuje na výpověď, což v kontextu současné dramatické televizní tvorby vůbec není samozřejmé. Klade otázky, na které nejsou jednoznačné odpovědi, neboť umělecká svoboda je velice křehká za všech režimů, dokonce i za demokracie. Herec je svým způsobem nájemná síla, ovšem existují osobní měřítka, která každý tvůrce má, kam lze zajít a kam už ne. Někdo dokázal překousnout leccos a pořád se ještě mohl cítit dobře. Je to věc individuálního nastavení a otázka volby. Vždy šlo odmítnout a nést následky, ale za války to byla leckdy hra se smrtí, stejně tak jako v prvních letech rudého teroru. A pak, totalitní režimy vypadaly, že tu budou navěky, však se to také psalo na všech nárožích, a velká část českého herectva se v nich zabydlela stejně jako značná část zbytku národa. Ta je ale anonymní a svou kůži na trh nenese. Kdo to chce soudit – a je to vůbec možné?
Bohéma