Malíř Jan Hísek zkoumá říši snů
Obrazy a ilustrace Jana Híska působí jako výlet do země snění a pohádkových příběhů. Výstava Zeptej se spánku v pražské Ville Pellé je volně inspirovaná zážitky z Irska a z Mexika.
Malíř, grafik a ilustrátor se na aktuální výstavě představuje několika významnými autorskými celky, v nichž vedle nápadu hraje důležitou roli také zvolená technika. Právě ta často umocňuje emocionální vnímání obrazu a ve spojení s textem vytváří celek, který není pouhým znázorněním psaného, ale i samostatným, a přesto kompatibilním výjevem.
Tento fakt zdůrazňuje i kurátor Hískovy výstavy Jan Rous, který o jeho výtvarném posunu píše: „V poslední době do ilustrační tvorby proniká i malba, rozšiřující výrazové možnosti ilustrace o barvu a malířské gesto. Malba také poslednímu období Hískovy tvorby dominuje. Obohacuje jeho výrazovou škálu naprostou volností, osvobozuje ji od spoutanosti ilustrace nutností se co nejvíce přiblížit smyslu textu.“
Má na mysli například obrázky k islandským pohádkám a pověstem Jona Arnasona z knihy Mrtvému nože netřeba, kterou vydalo nakladatelství Argo v roce 2008. Na výstavě jsou také ilustrace ke Šťastnému princi Oscara Wildea, které vycházejí zmalířovy sé- rie olejů na plátně. Při pohledu na jeho ilustrace se nabízí názor, že jeho malba opravdu osvobozuje od jisté sešněrovanosti, od urputné snahy přiblížit se maximálně obsahu. Malba sama o sobě dává prostor k vytvoření vlastního světa, který může s psaným slovem korespondovat v jiných dimenzích a s jistým nadhledem.
Jan Hísek je ale i umělcem, který nezapomíná ani na starou uměleckou techniku tisku z hloubky, mezzotintu. Je pracná, obrázek se musí vyrýt do vyhlazené měděné desky, dnes je proto spíše opomíjená. Její předností je dosažení plastičnosti. Hísek ji použil například u ilustrací ke knize Violy Fischerové Co vyprávěla Dlouhá chvíle (nakl. Meander, 2005).
Zbavit se strachu z barvy
Tvorba Jana Híska uchvacuje umně vyvedenými symboly bájí a pohádek, jejichž výraz zdůrazňuje barva. Ilustrátorova zřejmá citovost vyzařující nejen z jeho díla, ale i z jeho osoby, zpracovává barvu velmi specifickým způsobem.
Jedenapadesátiletý absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové (ateliér knižní kultury a ilustrace) sáhá často po červenofialové amodré. V obou případech si malíř hraje s mnoha odstíny, zesilující i slábnoucí intenzita barvy navozuje u postav i symbolik zdání pohybu a života.
Kurátor jedné z jeho předchozích výstav, Radek Wohlmuth, spojuje Hískovy barevné nuance s jeho cestovatelskou vášní a s ní získanými zážitky: „Cesty Hískovi na jedné straně přinášejí zásad- ní prožitky, na straně druhé zprostředkovávají i nové zkušenosti, možnosti a inspirační momenty v rámci jeho tvorby.
Iniciační byl pro něj mystický zážitek v bouři na útesech v Irsku, zatímco cesta do Mexika ho naproti tomu zbavila přílišné malířské sebekontroly, strachu z barvy a stala se u něj počátkem do té doby nevídaného kolorismu a exprese.“
Zde nacházíme zdroj některých Hískových postupů a výtvarných myšlenek. Je jich nejspíše daleko více a ne všechny lze odhalit. Podstatné je, že obrázky z více než dvou desítek knih, které dosud ilustroval, okouzlují snovými obrázky vynořujícími se z publikací lehounce a něžně jako víly, které sem autor zavřel, aby čtenáře očarovaly.
Jan Hísek: Zeptej se spánku,