Zabij svého teroristu
Pokud chtějí být Češi v bezpečí, ať se nevyzbrojují. Občané zemí s vysokou zbraňovou kulturou vědí, proč ke zbraním chovat respekt
Smutná je doba, která potřebuje hrdiny. Třeba takové, kteří by u sebe nosili zbraň a v případě potřeby včas zabili teroristu v akci. Za vzor si máme vzít Ameriku a Izrael, Evropa je prý zbabělá, a dokonce chce lidem znemožnit vlastní obranu proti nájezdníkům.
Každá země je ovšem v jiné situaci a má jinou kulturu zbraní. V Americe má zbraň kdekdo, ale terorismem se neargumentuje. Hlavním důvodem je historicky zakotvená víra, že vlastnictví zbraní je neoddělitelně spojeno s národní i osobní svobodou. Toto právo zmiňuje už 2. dodatek k ústavě z roku 1791, který ozbrojené občanstvo označuje za „dobře spravovanou milici“. To byla narážka na úlohu ozbrojených farmářů, kteří krátce předtím pomohli porazit britské jednotky.
V té době měly zbraň asi tři čtvrtiny domácností a střílení, přinejmenším na zvěř, bylo součástí běžné zkušenosti. Dnes si mnozí Američané pořizují zbraně proti zločincům nebo alespoň pro pocit bezpečnosti. Hlavní důvod možná spočívá v něčem jiném. Historické výzkumy ukazují, že množství zbraní mezi lidmi klesalo do doby, než výrobci začali bohatnoucí společnosti předkládat zbraně jako hračku. Totiž jako iluzi, že i nedávný přistěhovalec se koupí revolveru stává pomyslným účastníkem velkého příběhu amerického boje za nezávislost. I proto je dnes v USA dvaapůlkrát více zbraní na osobu než v jinak kulturně podobné Kanadě.
V debatě o souvislosti zbraní, bezpečností jednotlivce a zločinnosti se v Americe vytahují zcela protichůdné statistiky. Mnohem jednodušší je to s terorismem a jinými masovými vraždami. Teroristům i šíleným střelcům se téměř vždy podaří zcela vyprázdnit zásobníky, zabije je teprve policie, ačkoli by teoreticky mělo být kolem velké množství učedníků George Washingtona.
Pravých mužů zóna
Je správné stavět do protikladu Ameriku a Evropu? Američané skutečně vlastní nejvíce zbraní na světě, pak následuje Jemen. Na dalších čtyřech příčkách jsou ovšem evropské státy! Patří k nim Finové nebo Švédové, národy lovců. Také u nás je loveckých zbraní poměrně hodně, ale počet revolverů a pistolí pro osobní ochranu je mnohem větší a rychle roste, celkově jde asi o 800 tisíc kusů zbraní všeho druhu.
Někteří Češi si prý narychlo pořizují zbraně dříve, než jim to zlý Brusel zakáže. Tato kritika míří, dá-li se to tak říci, mimo terč. Žádná z chystaných regulací by neomezila možnost „stálonosičů“zastřelit teroristu, pokud by se ovšem uměli trefit třeba do jedoucího kamionu. Omezení se má týkat vybraných druhů zbraní, například krátkých poloautomatických zbraní se zásobníkem na více než dvacet nábojů. Ať zvedne ruku, kdo by si přál, aby někdo na ulici desítkami střel zkoušel zneškodnit útočníka.
Unijní regulace by se tak jako tak nevztahovala na nečlenské Švýcarsko. Tato mírumilovná společnost je dnes nejvíce vyzbrojeným národem Evropy a střelba je tu dosud národním koníčkem, a to s podobnými politicko-psychologickými kořeny jako v Americe. Švýcarská vláda dokonce sponzoruje střelecké soutěže pro celé rodiny, aby udržela mušku potomků Viléma Tella pevnou.
Švýcarští muži také chodí ještě pořád na vojnu a doma pak mají půlmilionu útočných pušek. Jde přitom o dlouhé zbraně, které umožňují střílet v dávkách, takové by nikomu neprodali ani v Arizoně. Přitom je ve Švýcarsku jen nízká kriminalita a velmimalá část zločinů je spáchána se zbraní v ruce. Kdo by chtěl napodobit Švýcarsko, musel by kopírovat historii, zvyky a instinkty, nikoli zákony.
Průměrný Švýcar tedy pravděpodobně střílí lépe než průměrný Čech, ale o jeho schopnosti zneškodnit teroristu můžeme jen spekulovat. Jeden z mála útoků se odehrál vloni v srpnu, na pachatele ovšem nikdo nevystřelil. Pravděpodobně proto, že nosit s sebou zbraně na ulici je ve Švýcarsku zakázáno.
Švýcarsko se u nás za vzor moc nedává, asi proto, že na vojnu se nikomu nechce. Častěji se zmiňuje Amerika, případně Izrael, kde se v posledních letech dařilo opakovaně zastavit teroristy právě díky zásahu kolemjdoucího ozbrojeného občana. Každý, kdo navštívil Izrael, si také nemohl nevšimnout všudypřítomných vojáků a vojaček v činné službě, kteří s sebou musejí všude nosit útočnou pušku.
Guns and Moses
Ve skutečnosti představují Amerika a Izrael zcela opačné případy. Izraelské zákony o zbraních jsou přísnější než ty americké a dokonce i než ty, které navrhuje Evropská unie. Občanů, kteří by vůbec žádali o zbrojní povolení, není mnoho a ti, kdo tak učiní, musejí doložit, že zbraň opravdu potřebují. Pak projdou řadou testů, přičemž skoro polovina je nakonec odmítnuta, i když jsou duševně zdraví a bezúhonní. A pokud povolení dostanou, musejí se spokojit s přídělem padesáti nábojů ročně (mimo střelnice). Výjimku představují důstojníci v záloze, příslušníci různých ochranek a Izraelci žijící v osadách.
Výsledkem je, že pistoli u sebe v kritické situaci mají jen lidé, kteří jsou dobře vycvičeni a prošli vypjatými situacemi, jaké Evropan nezná ani z filmu. V Izraeli se domnívají, že jen takový střelec nenatropí v krizové situaci více škody než užitku. Tamní systém je založen na přesvědčení, že na obranu před cizími armádami i teroristy jsou tu pře- devším instituce – armáda a policie. Izraelci se prostě nevnímají jako kolektivní „občanská milice“amerického typu.
I institucionalizované použití zbraně má svá přísná pravidla. To vysvětluje nepřátelský postoj izraelských armádních kruhů vůči Eloru Azarjovi, vojákovi, který byl před pár dny odsouzen za zastřelení ležícího palestinského útočníka. Svévolné použití zbraně je považováno za porušení elementární nepsané dohody. A to přesto (nebo právě proto?), že jinak je izraelská armáda založena na osobním úsudku vojáků a i pěšák může neuposlechnout rozkaz, který považuje za nemorální.
Izrael se od Ameriky liší ještě v jedné věci: zbraně nejsou předmětem obdivu, natož kultu. Mít zbraň není nějaké posvátné právo, ale povinnost, případně nutnost. Jediný metafyzický rys tamní situace spočívá v tom, že Izraelci se vnímají jako po dlouhé době první Židé, kteří nejsou vydáni na milost okolí. Málokdo si ale tuto vymoženost chce odnášet do civilního života.
U nás se naopak začala šířit představa, že právě vlastnictví zbraní nás dělí od otroctví. Dokonce i v prezidentovi, držiteli modré knížky, ožil duch kovboje a vyzývá občany, aby se vyzbrojovali proti teroristům. Pokud lze ze zbraňové kultury Švýcarska nebo Izraele vůbec něco okopírovat, pak je to lekce zcela opačná. Totiž respekt, který tam ke zbraním chovají, a opatrnost, která je důsledkem zažitého poznání, že zbraně nejsou hračky, a to ani v politice.