Blahořečení je předstupeň pro světce

PRAHA Církev se za blahořečené a svaté zavazuje, že jsou v nebi, čímž je možné obracet se na ně s prosbami a modlitbami. Světci i blahořečení mají také v kalendáři svůj svátek a lidé jim zasvěcují kostely.

Blahořečení je předstupeň kanonizačního procesu. Aby mohl být člověk blahořečen, musel splnit hned několik podmínek. Tou úplně první je, že musí být po smr- ti. Musel celý život žít v souladu s církví a zemřít ve svátosti. K zahájení beatifikace je také potřeba, aby papež uznal heroické ctnosti, čímž se dotyčný stane ctihodným, což je první stupeň kanonizace.

Blahořečení začíná biskup

K procesu beatifikace musí dát podnět jedna z církevních institucí. Podnět jde potom k příslušné diecézi, která zahájí samotný proces, během kterého se sbírají potřebná historická fakta a prověřuje se, zda se dotyčný neprovinil proti církevnímu učení. K blahořečení je potřeba ještě zázrak dlouhodobého nebo trvalého uzdravení, který se stal kvůli modlitbě k dotyčnému. Zázrak musí potvrdit nezávislá lékařská komi- se. Tu může složit Vatikán nebo diecéze, ve které beatifikační proces probíhá. Poté diecéze ukončí řízení a materiály podstoupí Vatikánu, kde kurie rozhodne o blahořečení, které musí potvrdit papež.

Blahořečené ale nemusí uznat celá církev. Většinou se uctívají na lokální a provinční úrovni.

Proces beatifikace je obvykle zahájen nejdříve pět let po smrti, ale papež může udělit výjimku a zahájit proce i dřív, jak to učinil Benedikt XVI. v případě svého předchůdce Jana Pavla II. Podobnou výjimku dostala také matka Tereza.

Světce už musí církev uctívat celoplošně. K procesu svatořečení je potřeba druhého prokázaného zázraku uzdravení, který musí opětovně uznat nezávislá lékař- ská komise. Papež ale v tomto případě může udělit výjimku a prohlásit, že další zázrak není třeba. Tu například udělil František v případě papeže Jana XXIII., kdy mu zázrak odpustil. Papež svatého prohlásí buď v Římě, nebo v diecézi, která zahájila kanonizační proces.

Mučedníci to mají jinak

Mučedníci mají kanonizační proces trochu odlišný. I zde musí proces zahájit diecéze a prověřuje se, zda dotyčný zemřel ve svátosti a během života žil v souladu s církevním učením. Po mučednících ale církev nepožaduje zázrak.

Mučedníkem je člověk, který za svoji víru položil život nebo byl umučen. Církev rozlišuje mučedníky a vyznavače (víry). Vyznavači jsou lidé, kteří sice trpěli pro svoji víru, ale nezemřeli pro ni. Mučednictví je pro katolickou církev vrcholný akt víry v Krista, proto se pro ně používá také výraz martyr (z řeckého martys – svědek).

Mučedníci mají liturgickou barvu červenou jako připomínku prolité krve. V počátcích katolické církve se také jednalo o jediné světce. Ke svatořečení těch, kdo nezemřeli mučednickou smrtí, církev přistoupila až o staletí později. Titul mučedník je církví upřednostněný před ostatními.

Rekordman Jan Pavel II.

V současné chvíli je v katolické církvi téměř 7000 svatých nebo blahořečených. Rekordmanem v počtu svatořečení byl Jan Pavel II., který také začal s trendem hromadného svatořečení, kdy najednou kanonizoval kněží, kteří zemřeli během španělské občanské války. Vždy se ale jednalo omučedníky. Jan Pavel II. drží rekord také díky relativně dlouhému pontifikátu, který trval 27 let.

Jan Pavel II. chtěl hromadným svatořečením obyčejných lidí ukázat, že svatořečení není jen pro vysoké církevní hodnostáře a teology, ale že se svatým může stát téměř každý, kdo žije ctnostně a v souladu s církevním učením.

Hromadné blahořečení uskutečnili i nástupci Jana Pavla II. Benedikt XVI. v říjnu 2012 beatifikoval 14 pražských mučedníků, papež František o rok později blahořečil dalších 522 mučedníků, kteří zemřeli během španělské občanské války.

Aby mohl být člověk světcem, musí učinit zázrak, být mučedníkem nebo dostat papežskou výjimku.