Zítra se žením a nemám košili
Kdyby si Věra Vávrová sedla za šicí stroj, dokáže pod jejíma rukama vzniknout snad cokoliv. Dnes už ale na výrobu košil a halenek ve firmě Vavi, kterou během šestadvaceti let vybudovala, hlavně dohlíží. Co víc: pomalu ji předává svému synovi Jiřímu, který s ní má řadu plánů.
Jehly, nitě a látky provází třiašedesátiletou Věru Vávrovou celý život. Vyučila se dámskou krejčovou a vystudovala oděvní průmyslovku, pak téměř dvacet let pracovala v textilním závodě Šumavan. „Je to takový Mozart v oboru,“říká o své mamince s obdivem Jiří Vávra. Už před rokem 90 snila o tom, že si založí malou krejčovskou dílnu, a záhy skutečně ušila svou první zakázku: košile pro mobilního operátora. Specializace byla daná, vždyť v tehdejším Šumavanu vznikalo denně na osm tisíc košil a halenek a právě v procesu jejich vzniku byla Vávrová kovaná.
Co na tom, že první kousky ožívaly prakticky doma v obýváku. Ale netrvalo to dlouho. Už v jednadevadesátém mohla přijmout další čtyři švadleny a ve Vimperku se začala přistavovat nová dílna, a pak další a další. Počet zaměstnanců se zvýšil na šestadvacet.
Věra Vávrová si tak dnes může úspěšnou firmu už „jen“hýčkat a věnovat se svým charitativním činnostem. Ve Vavi sama šila ještě dva roky, dalších šest let připravovala výrobu, zejména stříhala, a do toho se svým manželem Jiřím objížděla maloobchody. „Táta se ale do firmy připojil až později, někdy v devadesátém šestém či sedmém, když viděl, jak se firma rozrůstá a že už na to mamka nemůže být sama. Původně je elektroinženýr a uváděl na jaderných elektrárnách do provozu systémy měření a regulací, takže jsem v dětství strávil několik dní na Temelíně,“vypráví Jiří Vávra mladší.
Otec se nejprve věnoval účetnictví, ale našel se hlavně ve sta- vařině, takže se s nadšením realizuje vždy při rozšiřování výrobních prostor. A výstavba nových a větších, s obchodem a kavárnou, se zrovna chystá na nadcházející tři roky. V takové neotřelé podobě s tím přišel právě Jiří Vávra a jeho matka je naštěstí mladým nápadům otevřená: „Máma i táta jsou pozitivní lidé a věří tomu stejně jako já. Mamka říká, že firma musí mít nové nápady, jinak by začala stagnovat.“
Vedle toho se chce letos zaměřit také na obchodování se zahraničím. Vývoz do Holandska, Švýcarska, Německa nebo Kanady nyní zaujímá jen deset procent výroby. „Začala být poptávka a byl bych rád, aby to bylo třeba třicet až čtyřicet procent,“dodává. V plánu pro nadcházející roky je i výchova vlastních švadlen, kterých se ne docela dostává, ať už formou spolupráce s učilišti či rekvalifikačních kurzů.
Z obchodů do firem
Ročně ve Vavi vznikne mezi 60 a 70 tisíci košil a dámských halenek. To představuje zhruba 130 až 180 kusů denně v závislosti na náročnosti, od níž se odvíjí také konečná cena výrobku – ta se v případě konfekce pohybuje od 1690 do 1990 korun. Ruční práce je ale všechno – od střihu po zabalení, celkem čtrnáct operací. Jen límec má třeba pět. O každý krok se pak stará jiná švadlena. jediný. Zato se vlajkovou lodí stala zakázková výroba pro firmy – je jich přes dvě stě. Jen namátkou: košile Vavi se nosí v Národním divadle, v pražském Hiltonu, oblékají je letušky ČSA, bývalý prezident Václav Klaus, olympionici Jiří Prskavec a Jaroslav Kulhavý, měli je funkcionáři na olympiádě v Soči.
Ještě před deseti lety se obrat VAVI, což je zkratka jmen Vávrovi a Vimperk, pohyboval kolem deseti milionů korun. Nyní to je třikrát až čtyřikrát tolik a podle Vávry firma stále roste.
Vlastní prodejny pak fungují v Praze a Českých Budějovicích, nakoupit je možné i při výrobě ve Vimperku nebo na e-shopu.
Internet ale využívá pouhých pět procent zákazníků, zejména ti stálí. Ostatní si raději dojdou košili osobně vyzkoušet. „Chtějí mít nějaký pocit, ať už z materiálu nebo střihu,“říká Vávra. „Pak máme ale také zákazníky, kteří zavolají: vyberte mi patnáct košil v těch a těch barvách a pošlete mi je,“doplňuje s tím, že šedesát procent zákazníků je aktivních alespoň jednou ročně. Do kamenných prodejen častěji zavítají spíše ženy, a nezáleží, zda nakupují pro svého manžela nebo pro sebe.
Asi desetinu z prodeje pak ukrojí košile na míru. Lze si navolit, co vás napadne. Některý ze šesti set materiálů z Rakouska, Německa, Itálie, Francie či Turecka, klasický střih nebo více na tělo, typ předního a zadního dílu, límce, manžety, knoflíky, barvu nitě, výšivku, … „Když jsme si nechávali dělat konfigurátor, zjistili jsme neuvěřitelných čtrnáct miliard různých kombinací,“podotýká Vávra. Taková unifikovaná košile vyjde zhruba na 2500 korun a trvá tři až čtyři týdny, než se vyrobí.
Každé dva měsíce něco nového
„Ale už se nám i stalo, že zavolá některý ze stálých zákazníků: mám problém, zítra se žením a nemám košili. Pak jsme schopni ji ušít i do druhého dne,“připojuje jednu z perliček. Sám má v šatníku téměř sto kousků. Pravda, jen asi polovina visí na ramínku a skutečně ji používá.
Doteď každý rok vznikaly čtyři nové kolekce podle ročních období. Letos to bude poprvé jinak. „Rozhodli jsme se to změnit, protože košile trendům tolik nepodléha- jí. Už nebudeme dělat ucelené kolekce, ale každé dva měsíce se v obchodě objeví několik nových trendových košil a halenek,“říká Vávra.
Aktuálně se nosí menší límečky, zemité barvy a bavlna. U mužů se linie zužují, u žen naopak rozšiřují, preferují volnější vzdušné halenky. Do Česka ale ve větší míře tyto vlivy podle Vávry dorazí nejdříve za rok. Každopádně pozor na faux pas v podobě kombinace krátkého rukávu, kravaty a saka. Vyvarovat byste se měli i křiklavých barev a ani čím víc knoflíků, tím lépe, tak docela neplatí.
„Snažíme se zákazníky také vzdělávat a třeba i do našich obchodů tolik nedávat výrazné barvy. Samozřejmě následujeme trendy, ale zároveň se považujeme za konzervativní firmu. Košile má mít svoji úroveň,“míní Vávra.
Vavi nejsou jenom košile
Firmy si mohou objednat celé komplety: vedle košil také obleky, vesty, bundy. Vznikají podle střihů Vavi u externích firem. „Vlastní výroba by se nám zatím nevyplatila, potřebovali bychom dělat tisíce kusů, a jsme na stovkách, začali jsme teprve předloni,“říká Vávra.
Také tuto sekci má spolu s obchodem na starosti. A pokud potřebuje, košile si kupuje od původní firmy své matky.
„Časem bych měl převzít i onu výrobu, ale vím, že nemám ty schopnosti a praxi ve výrobě, tak jsem ji ještě poprosil, aby mi vy- chovala někoho za sebe, styčného důstojníka, který ponese zodpovědnost,“říká Vávra. „Ten proces předávání, ke kterému dochází už od roku 2011, nemá cenu urychlovat. Je to tak, jak to má být,“dodává.
Že bude ve firmě pokračovat, považoval za logické: „Rodiče ji vybudovali na zelené louce, přišlo by mi nefér zahodit jejich úsilí. Ale ne že by nás naši někdy nutili. Do čtyřiadvaceti jsem vrcholově sportoval, jezdil jsem na kole, a když jsem v roce 2004 odjížděl studovat do Anglie, už jsem věděl, že chci firmu převzít.“Když je třeba, vypomáhá i sestra.
„Je fajn za sebou cítit sourozence a vůbec celou rodinu. Rozhodovací procesy jsou rychlé, nic před sebou nezastíráme, a pokud je jakýkoliv problém, semkneme se a táhneme za jeden provaz,“pochvaluje si Jiří Vávra mladší. I když u nedělních snídaní se o práci vydrží nebavit nanejvýš pět minut a diskuse pak většinou končí hašteřením. „Všichni jsme silné osobnosti a nikdo moc nechce ustoupit,“vysvětluje.
A kdyby náhodou jeho děti či synovci nechtěli ve firmě pokračovat? „U nás takový model ještě není rozšířený tak jako v zahraničí, ale mohla by se o ni starat skupina lidí, která by se pak naší rodině odpovídala za výsledky,“přemítá Vávra. Takové úvahy však ještě ani zdaleka nemusejí být na pořadu dne.
Autorka je spolupracovnice LN