Letní prázdniny jsou přežitek minulosti

Zima. V očích žáků leden představuje obzvláště ponurou část roku. Za tmy odchází do školy a za tmy se vrací domů. Navíc s blížícím se pololetím je leden měsíc plný písemek a zkoušení. Stavění sněhuláka a bobování na kopci za barákem představují pouze malou útěchu v těchto dnech.

Už aby bylo léto a prázdniny. Ve školních letech tato myšlenka napadla snad každého. Proč ale nemáme zimní prázdniny? Proč jsou letní prázdniny tak dlouhé, když většina žáků, rodičů a učitelů by určitě ocenila pár týdnů volna i v zimním období?

Prázdniny jsou v létě, poněvadž v minulosti na konci léta bylo období žní. Byl to vrchol zemědělské sezony, kdy se sklízela veškerá úroda, která se v tom roce vypěstovala. V tomto období byli studenti potřeba na polích, škola musela počkat.

Před průmyslovou revolucí se práce na poli dělala ručně, a proto nároky v období žní byly zejména v oblasti zabezpečení dostatku pracovníků. Aby se stihla sklidit všechna úroda před podzimními dešti, bylo zapotřebí využít veškerou dostupnou pracovní sílu. I tu dětskou. Mladší děti chodily a sbíraly různé plodiny, zatímco starší se mohly chopit srpu nebo kosy a účastnit se hlavních prací.

Zemědělský cyklus respektovali i tehdejší zákonodárci. Když se zaváděla povinná školní docházka v 18. a 19. století, dbalo se zejména na to, aby bylo venkovským dětem umožněno zanechat výuky v letních dnech a pomáhat rodičům na polích.

Na vesnici jinak než ve městě

Všeobecný školní řád z roku 1774 pro rakouskou monarchii právě z tohoto důvodu odlišoval školní rok na vesnici a školní rok ve městě. Ve městech školní rok začínal 3. listopadu a končil 29. září. V tomto období měli školáci volno pouze v období církevních svátků. Avšak na venkově měl školní rok jiný průběh. Škola začínala až 1. prosince a končila 29. září. Nicméně s počátkem žní, koncem letní části školního roku, bylo dětem dáno až třítýdenní volno. V následujících letech se volno v období sklizně posouvalo až na 6 týdnů a zkracovala se pauza mezi začátkem a koncem školního roku. Počátkem 20. století se tímto pozvolným postupem došlo k dnešní podobě osmitýdenních letních prázdnin od konce června do konce srpna.

Habsburská říše nebyla jedinou zemí s takovým vývojem školního roku. I ve zbytku Evro- py zákonodárci respektovali zemědělský cyklus a se zaváděním školní docházky dbali na potřeby agrárního lidu.

Například ve Španělsku koncem 19. století královský zákon zavedl letní prázdniny od 18. července do konce srpna. Na zaostalém Islandu se školní prázdniny s nadsázkou řídily pravidlem: od prvních jarních jehňat do poslední sklizené plodiny. Ve Finsku trvaly letní prázdniny až tři měsíce, aby se na polích všechno stihlo.

Ale tato doba je dávno pryč. Dnes už asi těžko budeme argumentovat tím, že je potřeba mít dlouhé letní prázdniny, aby děti mohly pomáhat rodičům na polích. Zemědělství je dávno mechanizované. Pro děti na polích není místo. Navíc současná společnost je už tak bohatá, že děti vlastně pracovat ani nemusí. Letní prázdniny jsou přežitek minulosti.

Mimo to dlouhé letní volno není úplně ideální z praktického hlediska. Během letních prázdnin děti ztrácí studijní návyky a zapomínají mnohé vědomosti. Ani rodiče nemají čas na své ratolesti, jelikož si málokdy mohou vybrat delší než dvoutýdenní dovolenou. Navíc ať už se bavíme o cenách letenek, nebo cenách penzionů a hotelů, letní měsíce jsou to nejdražší období pro rodinné výlety. Je tedy namístě ptát se, zda by nebylo lepší mít jiný průběh školního roku.

Autor je spolupracovník LN