Dobře zvládnutá finanční krize
Barack Obama je kritizován za mnoho věcí. Platí však, že zachránil globální kapitalismus
Barack Obama je v českém tisku zpravidla hodnocen negativně, především kvůli zahraniční politice. V jedné věci ale zůstane dědictví odcházejícího prezidenta pozitivní. Jde o způsob, jakým naložil s americkou finanční krizí a následnou globální krizí, pro kterou se vžil výraz Velká recese. Důležité kroky se v měsících po pádu Lehman Brothers odehrály ještě za vlády George W. Bushe a jeho ministra financí Hanka Paulsona. Nastupující prezident však měl už před lednem 2009 velký vliv, po nástupu do funkce pak zvolil správnou cestu.
To, co se odehrálo v letech 2008 a 2009, nebyl obyčejný výkyv hospodářského cyklu. Byla to krize, v jejímž jádru byla krize finanční a potenciální krach celého bankovního systému. Ten musel být sanován a na přechodnou dobu zestátněn. Ekonomové, kteří sledují dlouhé časové řady, dnes dobře vědí, že je-li krize způsobena krachem finančního sektoru, je její průběh nejen daleko prudší, ale následky se táhnou dlouhá léta, třeba celou dekádu.
V kontrastu s tím, jak se s krizí vypořádal Barack Obama, stojí to, jak si počínal prezident Herbert Hoover (1929–1933), který zůstane zapsán jako nešťastník. Reakce americké vlády na propuknutí krize v roce 1929 se dá hodnotit jako „všechno špatně“. Vláda se uchýlila k protekcionismu, centrální banka utáhla šrouby, místo aby učinila opak, velké banky se nechaly krachovat pod heslem, že krize přece oddělí zrno od plev, což mělo být zdravé, fiskální politika nešla z ideologických důvodů do proticyklického impulzu apod. Franklin D. Roosevelt pak přišel s New Dealem, ale příliš brzy začal fiskální politiku zase krotit, pak musel uvolňovat znova. Kdyby nepřišla válka, možná by se krize vlekla mnohem déle.
Správná rozhodnutí
Zdá se to být jednoduché. V 30. letech to bylo špatně, nebudeme tedy opakovat chyby. Ale tak jasné to nebylo. Americká společnost je ideologicky rozdělená i v názoru na historii, tedy i na 30. léta. Shoda v mainstreamu ekonomie panuje třeba v tom, že v 30. letech bylo správné zavést konečně fe- derální pojištění vkladů, ale třeba o tom, jak efektivní byl New Deal, není jasno. A mnoho lidí stále ještě fanaticky věří ve zlo federální vlády, jsou proti jakémukoli vládnímu aktivismu apod.
Poté, co americká vláda nechala 15. září 2008 padnout banku Lehman Brothers, přišlo rozhodnutí, že další velká banka už se nesmí nechat zhroutit. Banky pod dohledem státu fúzovaly, mnohé byly znárodněny, investiční banky se vrátily pod bezpečná křídla univerzálních bank s regulací vkladů. Schválily se podpůrné fiskální programy TARP I a II., americká centrální banka spustila prudce expanzivní experimentální politiku kvantitativního uvolnění. Důležitou roli v tom hráli Ben Bernanke, šéf americké centrální banky (Fed), a Tim Geithner, šéf newyorského Fedu a později ministr financí.
Obamova úloha spočívala v tom, že stál pevně za Bernankem i Geithnerem, když pokračovali v těchto odvážných a experi- mentálních politikách. Jakmile byli totiž republikáni pryč od moci, začali od ledna 2009 spílat Fedu a mnozí vyhrožovali její kriminalizací. Strašili inflací, socialismem, ostře se stavěli proti uvolnění fiskální politiky. Obama vše v zásadě ustál a před demagogy ubránil. A nebylo to nic snadného. Jeho rozhodnutí v inkriminované době pomoci jednorázově automobilkám v oblasti Detroitu se také ukázalo jako správné. Pomoc byla rychlá, rázná a rychle taky skončila. Automobilky svižně restrukturalizovaly své nákladné a neudržitelné penzijní programy. Do roka byly ozdravené a zpět v rukou nových soukromých vlastníků. Dnes se jim ekonomicky velmi daří. Kdyby byla dodržena pravicová ideová čistota, americký automobilový průmysl by v roce 2009 de facto skončil a v Michiganu a Ohiu by dnes byla nezaměstnanost jako v Řecku.
Záchrana před nejhorším
Obama i Geithner hráli také velmi aktivní roli v přesvědčování lídrů EU a Angely Merkelové o tom, aby Evropa vybudovala ochranné valy na záchranu eurozóny, aby Brusel i Německo uvolnily ruce centrální bance ECB. Zabránilo se tak nejhoršímu. Financial Times i New York Times přinesly reportáže o tom, jak to tehdy s naléhavými telefonáty z Washingtonu do Evropy vlastně bylo. Za globální krizi let 2008 a 2009 mohou Američané (pořád se zlobíme). Jenže pak u sebe doma rychle vytipovali systémově důležité banky. Ty rychle ozdravili a posílili, zatímco stovky ostatních nechali padnout. Tak se dostali z krize rychle. Eurozóna se s důsledky roku 2008 potýká dosud, bankovní sektor není osm let po začátku velké recese ozdraven a posílen.
Obama je dnes kritizován za neúspěšný reset vztahů s Ruskem, za slabost v Sýrii a Iráku, za chaos v Libyi, za odpískaný radar v Česku, za chabou demonstraci americké síly apod. Je však také zachráncem amerického i globálního kapitalismu, který to v letech 2008–2009 málem napálil do zdi. A kdyby se americká i evropská ekonomika najednou propadly o desítky procent jako třeba v Řecku, nepřežila by to ani demokracie.