Nemůžu za to, že lidé věří ptákovinám
Říká viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl v souvislosti s různými interpretacemi kurzového závazku centrální banky
Politický příběh, který bylo možné slýchat, tak neměl vůbec nic společného s realitou. Pro spoustu lidí to ale může působit uvěřitelně a důvěryhodně. To, že lidé takovým ptákovinám věří, ale bohužel ovlivnit neumím. dobý pohyb kurzu. A predikovat denní změny po ukončení kurzového závazku je podle mne ještě o dva řády těžší. Proto by mě rozkolísanost kurzu na obě strany rozhodně nepřekvapila.
Pokud se ptáte na střednědobý a dlouhodobý vývoj, tak ten bude záviset na správném načasování opuštění závazku. Pokud to uděláme dobře, tak budeme bohatnout, ekonomicky dohánět ostatní země a naše inflace s nimi zůstane srovnatelná.
Nutným důsledkem toho ale je, že postupně bude posilovat kurz a centrální banka bude vytvářet ztrátu z držby devizových rezerv. Každý, kdo volá, aby byla koruna silnější, současně naprosto nevyhnutelně volá po ztrátě centrální banky. Tak to prostě je.
Dneska vám těžko někdo řekne nějaké konkrétní datum, protože ho ani v ČNB nikdo nezná. Konec nastane teprve ve chvíli, kdy na tom bude většinová shoda rady ČNB. Celá debata o tom, jestli to pro trh bude překvapení, nebo ne, je tak zmého pohledu „ujetá“. Všichni se dnes na exit ptají a řeší ho, takže až přijde, těžko může být překvapením, jako tomu bylo ve Švýcarsku. My celou dobu připravujeme trh na variantu, která je nejpravděpodobnější z hlediska měnového a inflačního vývoje. Z toho vyplývají všechny komentáře, které od nás slyšíte. Například takzvaný tvrdý závazek znamená, že intervence neskončí do konce prvního kvartálu tohoto roku. Měkký závazek pak zase říká, že nejpravděpodobnější termín opuštění kurzového závazku je někdy kolem poloviny roku 2017. Zároveň říkáme, že kdyby po ukončení intervencí došlo k vývoji, který by byl v rozporu s plněním inflačního cíle, tak stejně jako v minulosti pro nás není problém vstoupit na trh a mimořádné pohyby kurzu vyhlazovat. procentní inflační cíl budeme schopni přestřelit.
Příběhy, které bylo možné slýchat z úst politiků, ale i „expertů“, že například ekonomika může v důsledku oslabení kurzu koruny zlenivět, nemají podle viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla vůbec nic společného s realitou. „Je to podobné, jako kdybychom se účastnili kongresu hematologů a bavili se o tom, že nejlepší léčbou je pouštění žilou. Taková debata vám nic nedá.“
Predikce představuje jen nejlepší možný odhad budoucího vývoje na základě dostupných informací. V reálném světě ale přicházejí šoky. V nedávné minulosti došlo k vesměs protiinflačním šokům, kdy byl vývoj cen řady komodit nižší, než jsme ve svém výhledu čekali. My jsme tento šok nechali ekonomikou „probublat“, nechtěli jsme ho přetlačit. Pak ale přišel domácí šok, kdy se ukázalo, že tuzemská poptávka byla ještě slabší, než jsme si v bankovní radě v roce 2013 mysleli. Tyto dva faktory jsou příčinou toho, že inflace byla nižší, než jsme předvídali.
Inflační cílování je dnes naprostý standard. Zatím neexistuje žádná centrální banka, která by od něj upustila.
Hlasy volající po reformě jsou slyšet minimálně, respektive se o tom nevede nijak silná debata. Důvodem je to, že stávající systém v době krize celosvětově zafungoval. Lidé mají dál své peníze v dolarech, eurech či korunách, půjčují si v nich a mají v nich své úspory. Zkrátka hlasují svými peněženkami a neutíkají k nějakým alternativám.
Já sem řadím například úvahy, že by statistici začali do indexu spotřebitelských cen zařazovat nemovitosti určené k rezidenčnímu bydlení. Dosud se braly jako investice, podlemě jde o spotřebu.
Při započítávání cen nemovitostí bychom museli být aktivističtější. Jejich ceny jsou totiž proměnlivější – v dobrých časech rostou více než zbytek spotřebitelského koše a ve špatných časech se naopak výrazněji propadají. Ve špatných časech bychom tudíž museli také více intervenovat. To znamená, že dnes by koruna musela být na úrovni 28,5 či 29 korun za euro.
Jestli nás za to někdo kritizuje, ať se podívá na fakt, že jsme byli jednou z pouhých šesti zemí v EU, které v souvislosti s krizí nepotřebovaly dodávat peníze na podporu finančního sektoru.
To je ale naprosto nutné, protože nám byl nově přidělen další cíl – finanční stabilita. A k jeho zajištění potřebujeme mít nástroje. Druhou věcí, kterou nám krize ukázala, je, že pokud někde začne úvěrový trh ujíždět, tak je to právě v oblasti nemovitostí. Tak proč se nepoučit?