Profesor a prorok Zygmunt Bauman
mickému marxismu – a záhy se stal jednou z klíčových postav polské marxistické sociologie. Už tehdy psal aspoň jednu knihu ročně, ale kvůli svým kritickým názorům se nestal profesorem. Jeho polskou kariéru nadobro ukončily nechvalně známé protižidovské čistky z března 1968. Bauman emigroval a po krátkém intermezzu v Izraeli se natrvalo usadil v anglickém Leedsu.
Různé historie
Baumanů existuje vícero: polský, britský, jihoevropský a také český. Naopak se sotva dá mluvit o americkém Baumanovi. Kdysi patřil k nejlepším znalcům americké sociologie ve východním bloku, ale zřejmě svou roli sehrál jeho antiamerikanismus a nezájem se v USA výrazně prosadit.
Baumanova světová sláva se zrodila kolem roku 1989 v Británii, kterou poznal už během stáže v 50. letech. Jeho kritika kapitalismu a konzumní kultury nejlépe souzněla právě s britskou intelektuální scénou. Uznání, i když ne zcela nekritické, se dostavilo také v Německu, kde se ze zřejmých důvodů brala vážně zejména kniha Modernita a holokaust (1989).
Po krizovém roce 2008 se Bauman stal kultovní postavou levicových aktivistů v jižní Evropě. Ukázalo se, že u radikální mládeže poptávka po moudrých starých pánech ze střední Evropy neskončila s Herbertem Marcusem v 60. letech, ale trvá stále. Bauman mladé publikum vyhledával, ale nenadbíhal mu. Španělskému hnutí Podemos předpověděl, že jejich projekt ničeho nedosáhne.
Největší historickou hloubku má samozřejmě polský Bauman. V 50. a 60. letech prodělal tehdy obvyklý vývoj od oficiálního marxismu-leninismu k humanistickému marxismu, stále ale věřil, že socialismus na Východě je možný. Když se po změně režimu do Polska začal pravidelně vracet, zprvu platil hlavně za teoretika postmodernismu a „tekuté modernity“. Postupně se však přiblížil k politickým tématům a například přepsal pro polské vydání svou starou anglickou knihu Socialismus: aktivní utopie.
V této souvislosti je třeba vidět veřejný spor kolem Baumanovy činnosti v poválečné kontrarozvědce, ke kterému patří i nechutné vpády krajně pravicových demonstrantů na jeho přednášky ve Vratislavi nebo Vídni. Bauman se ke svému politickému angažmá z doby, kdy mu bylo 25 let, vyjadřoval očividně nerad. V rozhovoru pro Gazetu Wyborczu uznal, že se nechal svést, ale své tehdejší rozhodnutí pro komunismus obhajoval.
Bauman a česká sociologie
Historie „českého“Baumana je dlouhá neuvěřitelných pět desetiletí. Když se v polovině 60. let v Československu začala probouzet k životu sociologie, kterou komunistický režim zlikvidoval brzy po únorovém puči, záhy se ukázalo, že k dohnání světového vývoje se dá použít zkratka přes polskou sociologii. Stalinismus byl sice v Polsku neméně brutální než u nás, ale od polského „října“v roce 1956 se u severních sousedů podmínky pro intelektuální práci výrazně zlepšily. K tomu patřila i rychlá obnova sociologie a takové možnosti kontaktů se západní vědou, o kterých se československým akademi- kům mohlo jen zdát. Bauman se objevil v Československu hned několikrát a mezi těmi, koho si svou nevšední inteligencí rychle získal, byl také jistý mladý a nadějný sociolog jménem Miloslav Petrusek.
Zatímco domácí sociologie se ještě úplně nevzpamatovala z duchamorných výkladů o předmětu a metodě historického materialismu, Baumanovy knihy byly inteli- gentní, a navíc přinášely mnoho poznatků ze světové sociologie. Není proto divu, že jich několik vyšlo do konce 60. let česky nebo slovensky a staly se základní studijní literaturou. Roli učebnic plnily i později, když se po sovětské invazi sociologie opět proměnila v přívěsek marxismu-leninismu a nic lepšího nesmělo vyjít.
Oficiálně byl však Bauman jako „revizionista“během normalizace nežádoucí. V roce 1971 se v již důkladně zkonsolidovaném Sociologickém časopise objevila zlověstná poznámka o tom, že si Bauman „kdesi v Tel Avivu otevřel tribunu ‚nové sociologie‘“, poté se pod ním propadla zem.
Situace se úplně obrátila po roce 1989, kdy se Bauman triumfálně vrátil, a to zejména zásluhou Miloslava Petruska, v 90. letech děkana Fakulty sociálních věd a prorektora Karlovy univerzity. Bauman se stal bezkonkurenčně nejpřekládanějším zahraničním sociologem. Díky Petruskovi mu roku 2002 nejstarší česká univerzita udělila čestný doktorát a v roce 2006 se stal držitelem „havlovské“ceny Vize 97. Nebyla to náhoda. Václav Havel byl pro Baumana zásadní politickou postavou současného světového „mezivládí“, kdy se národní státy už přežily, ale nové mocenské formy ještě nestačily vzniknout.
Polsko-britský sociolog zemřel začátkem týdne v Leedsu ve věku 91 let. Odešel možná poslední autor, který svou typicky středoevropskou zkušenost s 20. stoletím přetavil v univerzální sdělení.
Akademik s posláním
Sociologie je obor dvou tváří. Její zakladatel Auguste Comte ji v polovině 19. století prohlašoval za exaktní vědu, ale současně se rozhodl pěstovat nové náboženství lidskosti, aby společnost dále držela pohromadě. Jako by tím bylo předznamenáno, že spojení vědce s prorokem nebo mravokárcem se bude u významných sociologů opakovat i v budoucnosti.
Bauman dokonale uměl akademické řemeslo a odborné publikum bude stále nacházet důvody, proč se vracet k té nebo oné z padesátky jeho knih. Sotva by se ale díky nim stal mezinárodní celebritou. Žádná kultura se neobejde bez prorockých hlasů, které tepou do zlořádů doby a vykreslují utopické vize lepších alternativ. Bauman se s rolí sekulárního proroka docela ztotožnil. Ukazoval konzumnímu světu jeho úpadek, káral lidi na Západě i Východě za uhýbání před odpovědností, vyzýval k solidaritě. Především ale zaháněl strach z neznámého a burcoval k naději v budoucnost, což dělal tím věrohodněji, čím byl starší. Pokud se v 90. letech zdálo, že patří do jednoho pytle s hlasateli životem unaveného postmodernismu, byl to omyl.