Vstupujeme do věku lhářů?

„postfaktická společnost“se stal zaklínadlem jak obhájců liberální demokracie, tak i šiřitelů manipulující propagandy

Nechci se posmívat, minimálně proto, že mám stejné obavy a výše uvedené argumenty mají své opodstatnění. Zjevné lži a prokázané hoaxy v britském referendu nebo při volbě amerického prezidenta se od zastánců odtržení Velké Británie či Donalda Trumpa odrážely jako pingpongové míčky od betonové zdi. A stejně jako při vyvracení lží, polopravd a zkratkovitých bonmotů českého prezidenta nad nimi jejich voliči jen mávnou rukou či ani nedojdou jejich sluchu.

Bylo by ale chybou myslet si, že se pilně lže jen na jedné straně. Hillary Clintonová posbírala v ověřovacím „factcheckingovém“projektu zpravodajského ser- veru Washington Post proti svému soupeři v boji o Bílý dům 65 procent Pinocchiů – jinými slovy, nelhala výrazně méně. Také není jisté, že by v britském referendu zvítězili stoupenci setrvání v EU nebýt přestřelených 350 milionů liber posílaných týdně do Unie a děs budících zpráv britského bulváru. Třeba by fungovalo nižší číslo i o něco racionálnější argumenty. Voliči prostě měli jiné důvody, které si ti z druhé strany nechtějí přiznat. Obviňování těch druhých, hloupějších, z omylu utvrzuje ty první v pocitu převahy.

Na druhé straně je třeba říci, že nemalá část lidí opravdu žije v paralelním vesmíru stvořeném z účelových a očividných lží a polopravd. Když si odmyslíme konspirační teorie, v něž kupříkladu v USA věří polovina obyvatel, myslí si velký počet občanů, že žijí v čím dál nebezpečnějším světě: roste počet vražd a sebevražd, válek i obětí přírodních katastrof a celý svět se řítí do pekel, protože to četli na internetu. Pohled do statistik přitom mluví o opaku.

Ve Spojených státech klesl počet vražd od začátku devadesátých let minulého století na polovinu, a to včetně násilných úmrtí černých mladistvých Američanů. Stejně pozitivní trend v počtu vražd i v celkovém množství evidovaných trestných činů od konce devadesátých. let kopíruje Česko a s ním většina evropských zemí – včetně Velké Británie. Statisticky prokazatelným faktem je, že se řada věcí zlepšuje. V Česku od sedmdesátých let klesá počet sebevražd (o víc než 40 procent), za posledních sto let kleslo celosvětově na zlomek původních čísel množství obětí přírodních katastrof i válek. Na všech kontinentech minimálně o polovinu narostla průměrná délka dožití. Tohle všechno se však zdá být pro značné procento současné populace nezajímavé, nudné, málo vzrušující, nekonkrétní, nic nevypovídající.

Na vše je víc vidět

Zato takový výbuch skladu chemikálií na Nymbursku či další pokus o znásilnění a teroristický útok, to jsou konkrétnosti vypovídající o stavu světa! Internet a sociální sítě zvětší každou negativní, znepokojivou a potenciálně ohrožující událost do kolosálních rozměrů a každé plácnutí politika nabude symbolického významu, jež vás naplní rozhořčením a bude s vámi cloumat. Takhle jsou lidé vybaveni od přírody a takový je „design“dnešních klikacích médií a sociálních sítí.

Chyby politiků, které by dříve prošly bez povšimnutí, jsou zkrátka daleko více vidět. Podle Duke Reporters’ Labu na Dukeově univerzitě, která registruje skupiny zabývající se ověřováním pravdivosti výroků, takzvaným factcheckingem, se za poslední rok zvýšil jejich počet o padesát procent. Zavedenějším factcheckerům, jejichž služeb často využívají i známé mediální domy, během voleb dramaticky stoupá návštěvnost. To je dobrá zpráva. Stále tedy existuje hodně lidí, jimž pravda není lhostejná!

Podle nedávno vydané studie Brendana Nyhana (Dartmouth College) a Jasona Reiflera (University of Exeter) většina Američanů podobným projektům důvěřuje. Vyhledávají si je voliči demokratů i republikánů, byť ti o něco méně. Podle práce politologů Ethana Portera (George Washington University) a Thomase Wooda (Ohio State University) rovněž návštěvníci z obou politických táborů na základě většiny ověření korigovali svoje informace. Tedy až na jednu, která po přečtení naopak vedla k zesílení původního chybného mínění – přesvědčení, že za útokem na Irák byly zbraně hromadného ničení, respektive že se později na místě našly.

Internet a snahy občanských iniciativ vedou k bezprecedentní míře transparentnosti politiky, byznysu a veřejných institucí. Tím ovšem odhalují vazby, které dřív zůstávaly většině lidí skryté. Profesionální novináři, autoři šedé zóny klikacích zpráv, k nimž u nás náleží třeba Parlamentní listy nebo Eurozprávy, blogeři i kovaní bojovníci proti politické korekt-

Část společnosti se raduje, že strhává moc a arogantní masku liberálních elit, druhá část má dojem, že ji válcují naštvaní a popletení voliči lhářů, populistů, nacionalistů a autoritářů. Zastánci liberální demokracie pro vysvětlení nechodívají daleko: můžou za to sociální sítě, internet, ruská propaganda a – vstupujeme přece do věku postfaktické společnosti. Skutečně?

nosti tak mohou denně přicházet s odhaleními pod šokujícími titulky, byť často znovu objevují kolo. Pro tyto lidové „clickbajtové“weby je hlavně důležité, že ve svých čtenářích vyvolají emoce a utvrdí je v dojmu, že je něco špatně. Nebo ještě lépe: že špatní jsou ti nahoře, a je tudíž nutné „vyrazit s nimi dveře“.

Na sociálních sítích a v diskusích pod články se kvůli ukončování inovativní křivky čím častěji setkáváme s vulgárními a hloupými autory. Jenže takový typ lidí se ve společnosti vyskytuje vždy, jen dřív nebyli tolik slyšet. Nadávání a debatování v hospodách či na jiném fyzickém veřejném fóru se pouze výjimečně vyskytuje v takové koncentraci a má tak velký dosah jako fóra na internetu. Tělesný kontext většinu debatérů zlidští a uzemní. Části diskutérů otevírají blogy a Facebook příležitost k popularitě a snadnému svezení se na aktuálních tématech a vzedmutých emocích.

Pro dnes tak rozšířené tvrzení, že jsme se ocitli v době, kdy společnost zaplavují v dříve nevídané míře falešné zprávy a lidé se ocitají v neprostupných informačních bublinách, chybí dlouhodobější synchronní i diachronní průzkum. Záleží samozřejmě na obdobích a místech, jež bychom srovnávali.

Lže se dnes víc než v devadesátých letech? Lže se víc než za komunismu? A jak se lhalo za monarchie? Možná bychom se divili, jakým hloupostem lidé věřili a jaké skandály hýbaly meziválečnou a poválečnou politikou.

Zavedenějším fact-checkerům, jejichž služeb často využívají i známé mediální domy, během voleb dramaticky stoupá návstěvnost. To je dobrá zpráva.