Vstupujeme do věku lhářů?
nejen popisuje, ale zároveň vztahy aktivně tvoří.
Průzkumy trhu a veřejnéhomínění, různé statistiky a analýzy se často vytvářejí k prosazení politického či finančního zájmu nebo kvůli PR. Fakta je možné ohnout, vhodně poskládat za sebe, odstínit a umístit do takového kontextu, že můžou popisovanou realitu obrátit naruby a zpět. Propojení byznysu, politiky a vědy je samozřejmě staré jako samy tyto disciplíny a často z něj vzejde užitek podle Mefistofelova „té síly díl jsem já, jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná“.
Americká kulturní historička a literární kritička Mary Pooveyová nachází zrod fenoménu moderních faktů coby nezávislých veličin, jež se obejdou bez další interpretace, v metodě podvojného účetnictví. Obchodníci, kteří ve středověku patřili k nepříliš ceněným stavům, začali podvojné účetnictví podle Pooveyové využívat od 16. století jako svého druhu etické ospravedlnění a vykázání nezávadnosti vlastní profese. Číselný záznam v knihách „má dáti“a „dal“se posléze začal využívat ve formě různých cenzů a jednoduchých ekonomických ukazatelů, statistik a předpovědí k ospravedlnění zájmů obchodu i státních politik. Fakta a čísla jsou totiž nadána mocí zdánlivě neutrálního popisu skutečnosti jako takové a v souvislosti s rozvojem věd se staly sofistikovaným nástrojem politiků maskujících jejich zájmy zdáním objektivity.
Možná i tohle vadilo příznivcům brexitu. Když se stoupenci setrvání Británie v EU dovolávali ekonomických čísel a autorit, mohli tím v očích svých odpůrců jen podpírat politickou stavbu, kterou oni chtěli strhnout. Fakta nefakta, my to chceme takhle!
Ještě kontroverzněji se fakta vyjeví, pokud je necháme posoudit konzervativcem a levičákem. Při hodnocení stejných jevů, dejme tomu v tabulkách popsanému stavu ekonomiky, dojdou k velmi rozdílným pohledům. Podle sociálního psy- chologa Jonathana Haidta se mozek konzervativce a liberála nejen jinak rozhoduje, a to z velké části mimovolně, ale jejich mozky se liší i fyziologicky. Snaha dovolávat se výhradně rozumu a faktů v politických kampaních je podle Haidta odsouzena k nezdaru a k prosazování politiky nutně patří i zdůrazňování hodnot a emocí.
Pohodlné narcisky
Dlouhodobé modernistické trendy z jedné strany pomáhají narovnávat práva a důstojnost jednotlivců a skupin, z druhé strany ohlodávají zavedené společenské instituce a normy. Klesající důvěra v tradiční autority vede k vyhraněné formě individualismu, který je paradoxně náchylnější k větší stádnosti. Potřebě okamžitě uspokojovat individuální potřeby vychází vstříc nabídky a stimuly tisíce a jedné značek, jež se snaží zaplnit skuliny v našich myslích.
Nynější systém médií nasedá na nejhlubší vrstvy naší sociální i individuální psýché a urychluje probíhající trendy. Facebook, Google a všudypřítomná digitální zařízení propojující lidské bytosti neviditelnými toky dat jsou historicky největší laboratoří s probíhajícími sociálněpsychologickými experimenty. Sociální psychologové jako v živém přenosu mohou sledovat a testovat procesy a záko- nitosti, které po tisíciletí utvářely lidská společenství. K těm nejdiskutovanějším patří skupinová polarizace a „groupthink“či šířeji homofilie, tedy láska ke stejnému. Sociální sítě umožňují rychlejší a prostorově neomezené sdružování sobě podobných jedinců. Online prostředí zároveň zesiluje jejich tendenci ke konformitě, posunu k většímu extrému i k vyhraňování se vůči opozitním skupinám.
Základní mise Facebooku „dát lidem moc sdílet a udělat svět otevřenější a propojenější“, již by si mohli na štít vyvěsit i další digitální mogulové, se může zvrhnout ve svět, kde budou všichni stejní, protože jiné prostě vymažou. Nepohodlná fakta narušující bezpečnou zónu vlastního já jednoduše přestanou existovat.
Úhelným kamenem dnešních médií je naše já, jemuž se přizpůsobuje dodávaný obsah. Metabolismem je pak míra interakcí, která já zmnožuje napříč kybersférou. Média, sociální sítě a digitální zařízení pomalu prostupující fyzický svět i naše těla postupně jedince obalují neviditelnou vrstvou tvořenou naší – nebo spíš skupinovou – obrazností, jež nás odděluje od ostatních. Největší štěpící linie vedou po osách vzdělání a věku, což se stárnoucí populací zřejmě povede ke generačním a politickým konfliktům. Nová generace však nepřináší změnu, ale snaží se spíš udržet status quo. Roli revolucionářů tak paradoxně přebírají lidé, kteří se chtějí vrátit do minulosti.
Nepřátelé spojují
Existence na síti je především velmi pohodlná. Sdílet a klikat je snazší než vytvářet; nakupovat je jednoduší než něco tvořit; ověřovat fakta je vysilující práce, která navíc může přinést zklamání. Nedávná analýza dostupná na adrese Lidovky.cz/bubliny ukázala, jak široký informační příkop v Česku zeje mezi voliči umírněnějších a radikálnějších stran. Zajímavé je, že příznivci komunistů, SPO i část voličů ANOkonzumuje stejné zpravodajství jako subjekty zmiňované ve zprávě o extremismu.
Už bylo výše řečeno, že informační bubliny nejsou principiálně ničím novým. Zásadní rozdíl oproti minulosti spočívá v obrovské produkci dryáčnických článků a v celkovém nastavení mediálního ekosystému propojeného „clickbajtovými“servery, blogy, proruskými a konspiračními weby a sociálními sítěmi, které uživatelům z nabídky vybírají nejšťavnatější kousky. Čtenáři „antisystémových“serverů jsou tak při otevření zpráv obklopení hordami vraždících uprchlíků, podplacenými zrádci s vymytými mozky, kteří je sem pouštějí, emocemi zmítanými politiky, kteří se divoce překřikují a zesměšňují, prohnilými neziskovkami, jež pracují v žoldu tajných služeb, a nekonečně se valícím proudem důkazů, že se svět proměnil v peklo. Černé kroniky bulváru proti tomu vypadají jako pohádkové knížky.
Největší štěpící linie vedou po osách vzdělání a věku, což se stárnoucí populací zřejmě povede ke generačním a politickým konfliktům Podle sociálního psychologa Jonathana Haidta se mozek konzervativce a liberála nejen jinak rozhoduje, a to z velké části mimovolně, ale jejich mozky se liší i fyziologicky
K nejsdílenějším facebookovým statusům politicky aktivních uživatelů všech stran patří ty, jež se vymezují vůči těm druhým. Tento fenomén potvrzuje průzkum společnosti Pew Research Center z loňského června, který zkoumal vztahy mezi demokraty a republikány: nepřátelé spojují a chováme k nim daleko silnější emoci než vůči členům vlastní skupiny. V jádru nejde o nic nového. Nová je rychlost a snadnost, s níž v online světě vplujeme do té či oné pozice a jak se „lajkováním“, sdílením, přeposíláním a komentováním můžeme lehce posunovat do extrému.
Jak ukázaly americké volby, v tomto prostředí se svižně pohybují technologicky zdatní cynici a radikální média. Za pozornost stojí skupinka makedonských mladíků, která podle serveru Buzzfeed vydělávala na desítkách účelově založených webů s vymyšlenými zprávami, z nichž některé dosahovaly milionové návštěvnosti. Nejvíc ovšem slavily velké mediální korporace. Jak se k prezidentské kampani, reálně trvající rok a půl, vyjádřil výkonný ředitel jedné z největších amerických televizních sítí Leslie Moonves: „Možná že to není dobré pro Ameriku, ale je to setsakramentsky dobré pro CBS.“
Zdaleka největšími štikami v novém mediálním rybníku jsou populisté a propagandisté. Vlastně jde o dokonalou symbiózu: populisté – stejně jako algoritmické nastavení síťových médií – zesilují to, co lidé chtějí slyšet. „Žijeme v postliterární době,“obhajoval využití emocí a memů pro list Financial Times Richard Spencer, jeden z představitelů hnutí alt-right a bělošské nadřazenosti. Memy podle něj promlouvají k emocím, „jsou jako hieroglyfy nebo vitráže“– a čím více lidí zasáhnou, tím lépe.
Z pozic svérázně vykládané postmoderny, kdy se s fakty může libovolně manipulovat, nahlížejí svět i představitelé ruské mediální moci. „Věk neutrální žurnalistiky je pryč,“řekl v červnu 2016 v rozhovoru pro BBC Dmitrij Kiseljov, šéf ruské státní zpravodajské agentury Rossija segodňja provozující například dezinformační síť Sputnik. Snahu o objektivitu, vyváženost a nahlížení různých perspektiv považuje za „mýtus a další velkou propagandu“.
Když se podíváte na způsob jejich práce a věci, jež prosazují, je jasné, že pouze žonglují s vypůjčenými pojmy, kterými obhajují vlastní bezskrupulóznost. Jsem subjektivní? Jistě. Ale to neznamená, že se má rezignovat na pravdu. Je to trochu jako s paradoxem víry u filozofa Kierkegaarda. Je to skok do absurdna, bez něhož těžko může existovat společnost. I poctivá žurnalistika…
Autor je publicista, pracuje ve společnosti Člověk v tísni